Článek
Otec, který tu nikdy nebyl
Byly jsme dvě sestry, ale otce jsme vlastně nikdy pořádně neměly. Alkohol mu byl blíž než rodina, a tak s námi dlouho nevydržel. Po roce se máma rozvedla a my jsme vyrůstaly bez něj. On se propíjel životem, občas skončil i ve vězení za drobné delikty. Viděly jsme ho jednou za rok na Vánoce u babičky. To bylo celé jeho otcovství.
Peníze, které měl dávat na nás, zmizely pokaždé v hospodě. Babička občas dokonce platila alimenty za něj, aby nebyla ostuda. Jediné, co mu zůstalo, byl byt v Rakovníku.
Sestra, která měla jasno už ve dvaceti
Moje starší sestra měla vždycky majetnické sklony. Byla o dva roky starší a už v šestnácti řešila, jak se zajistit. Já tehdy vůbec netušila, jakou roli tenhle její tah na majetek jednou sehraje.
Když se vdávala, byla jí sotva dvacítka. Na svatbu pozvala i našeho otce. Jenže zatímco já vnímala, že jde o rodinný den, ona měla připravený jiný plán. Už během hostiny, když byl otec v náladě po několika pivech a panácích, ho s nastávajícím manželem odvedla stranou. Strčila mu pod ruku papíry – darovací smlouvu na byt.
Nepřemýšlel, byl opilý. Podepsal. A o pár dní později s ní poslušně šel na katastr, aby podpis stvrdil. Oddaně, jako by to byla samozřejmost. Dlouhodobí alkoholici to tak mají. Nakonec nad vším mávnou rukou, hlavně že mají po ruce chlast. Výsledek? Otec se musel odstěhovat ke své matce, naší babičce. A moje sestra získala byt.
Pravda, která mi došla až po deseti letech
Tehdy jsem si to vlastně ani pořádně neuvědomila. Brala jsem to jako jednu z mnoha událostí, které se kolem mě dějí. Ale časem, asi po deseti letech, mi došlo, co se tehdy stalo. Že moje sestra už ve dvaceti letech naplánovala, jak využít slabost vlastního otce, aby přišla k majetku.
Byt chvíli obývala, pak ho pronajímala. Manželství se jí rozpadlo, ale byt zůstal. A roky běžely.
Po třiceti letech
Trvalo to dlouho. Tři desetiletí od chvíle, kdy na svatbě využila otce v opilosti, až po okamžik, kdy se karta obrátila. Bylo jí padesát, když jí tehdejší partner oznámil, že má tři měsíce na vystěhování. Měla přece pořád ten byt, mohla se tam vrátit. Jenže místo toho udělala krok, který jí obrátil život vzhůru nohama.
Byt prodala. Část peněz padla na dluhy, zbytek do nové koupě. Koupila si starší zemědělskou usedlost na vesnici. Na první pohled nádhera – starý kámen, velký dům. Jenže byl to barák z opuky. A kdo ví, co opuka znamená, ten ví, že to je kámen krásný na pohled, ale krutý na život. Vlhkost, plíseň, nekonečný boj.
Sestra rychle zjistila, že peníze nestačí. Musela řešit střechu, topení, opravy. V létě ještě všechno působilo romanticky. Ale když přišel podzim a zima, začaly se objevovat mapy vlhkosti, studené zdi a realita, která byla mnohem tvrdší než sny o venkovském ráji.
Karma, která si počkala
Po třiceti letech se vrátilo to, co začalo jedním podpisem opilého otce. Byt v okresním městě, suchý, jistý a hodnotný, zmizel. Zůstala jen opuková usedlost, která jí bude brát peníze i sílu.
Já tomu říkám karma. A i když se to může zdát kruté, nemůžu se zbavit pocitu, že to je spravedlnost. Vymámila byt od člověka, který sice nebyl dobrý otec, ale přesto to byl náš otec. A nakonec jí osud ukázal, že stavět život jen na majetku bez skutečných hodnot nikam nevede.
Kolik rodin se rozdělilo kvůli bytu, domu, majetku? Kolik dětí obralo své rodiče o střechu nad hlavou, jen aby měly jistotu? A stálo to někdy za to, když se po třiceti letech ukáže, že jistota byla jen iluze?
Autorka příběhu si přála zůstat v anonymitě.
