Článek
Pamatuju si tu chvíli, kdy se to objevilo na sítích. Fotky, titulky, diskuse. Najednou všichni věděli, s kým je. A já jsem si říkal – fajn, konečně je šťastný. Jenže lidi to viděli jinak.
Příval hejtů, posměšků, výčitek. „Jak to, že je tak brzy po rozvodu šťastný?“ psali. „Rodina pro něj nic neznamenala?“ slyšel jsem mezi řádky. Jako kdyby někdo měl právo určovat, kolik měsíců má člověk truchlit a kdy se může nadechnout.
A tohle je přesně to, co mi vadí. Když někdo najde odvahu začít znovu, místo podpory dostane rány. Vlastně to vypovídá víc o nás než o něm. Umíme ještě přát druhým štěstí, nebo nás prostě baví jen soudit?
Lukáš žil šestnáct let v manželství. To není žádný románek, to je kus života. V dobrém i ve zlém. Jenže někdy se cesty rozdělí. Rozvod není nikdy lehký. Bolí to, ať jsi slavný herec nebo chlap od vedle.
Do toho přišla Jitka – žena, která sama zažila svoje. Rozchod, samota, hledání. Dva lidi, co mají svoje jizvy, se potkali a najednou zjistili, že spolu umí dýchat. Žádná laciná pohádka. Prostě život.
A já v tom vidím odvahu. Protože milovat po pádu není samozřejmost. Je to risk. Je to strach, že to zase nevyjde. Ale taky je to šance. A oni do ní šli.
A pak přišla ta věta. Krátká, tvrdá, bez kudrlinek:
„Náš život není vaše starost.“
Když jsem to četl, usmál jsem se. Protože přesně tohle bych čekal od chlapa, který už nechce hrát hry. Nepotřebuje vysvětlovat. Nepotřebuje prosit. Prostě zavřel dveře všem, co se mu snaží diktovat, jak má žít.
A víte co? Já mu tleskám. Protože znám ten pocit, když tě lidi soudí, aniž by znali tvůj příběh. Ten tlak, kdy máš pocit, že musíš někomu dokazovat, že na to máš právo. Nemusíš. Nikdo z nás nemusí.
A Jitka? Mlčí. A to je možná ta největší síla. Někdy ticho řekne víc než sto příspěvků. A ukazuje, že v tom nejsou dva lidé proti davu – ale jeden pár proti světu.
A já si nakonec říkám – není to celé jednoduché? Nechat lidi být? Všichni máme své pády, své rozchody, své nové začátky. Jen u nich je to prostě vidět víc.
Možná jim to ani neusnadňujeme. Hledáme drama, kde by měla být jen láska. Čteme mezi řádky tragédie, které tam možná vůbec nejsou. A přitom… není to přesně to, co hledáme všichni? Být s někým, kdo nám vrátí smysl?
A jestli má Lukáš Langmajer jednu výhodu, tak je to jeho schopnost říct věci na rovinu. Nepředstírá, že je vše růžové. Ale taky nenechá cizí lidi diktovat, jak má žít. A to je něco, co bychom se od něj mohli učit i my.
A co si o tom myslíte vy?
