Článek
„Byla jsem roztřesená. Šla jsem na první rande s tím, kdo mě měl obejmout a chránit.“
Renáta měla tři kluky. Sama. Po rozvodu. Všechno táhla sama a přesto pořád věřila, že jednou přijde někdo, kdo ji vezme za ruku. Když jí napsal Zbyněk, znělo to jako zázrak. Psali si pořád. O jídle, o snech, o klucích. Psali si každý den, každou volnou chvíli.
Když si domluvili první rande, třásla se. Seděla u okna v restauraci a čekala na něj jako malá holka. A pak přišel. Šarmantní, upravený, pozorný. Celý večer si povídali, smáli se, jedli. A pak hotel. A vášeň. A něha. A chvíle, kdy se cítila krásná. Milovaná. Jako žena. Po dlouhé době.
Po pár týdnech ji pozval k sobě domů. I s dětmi. Chtěl je poznat. Chtěl, aby tam s ním zůstali přes víkend. Ukázal jim pokoje, kluci byli nadšení – televize, vlastní prostor. Večer je vzal ke známým. Děti si hrály s jejich dětmi, dospělí večeřeli. Smích, pohoda.
Když se pozdě večer vrátili zpátky k němu domů, chlapci si čistili zuby a chystali se do postelí. Renáta mezitím v kuchyni myla nádobí, když Zbyňkovi zazvonil telefon. Volal jeden z hostitelů — ten, u kterého byli na večeři. Prý mu zmizel mobil a neví, kde skončil. Neřekl přímo, že jim ho někdo vzal. Jen že si toho všiml, až když odjeli.
Zbyněk ztuhl. V obličeji se mu něco změnilo. Zavěsil. A pak to začalo.
Bez varování se vrhl na nejstaršího syna. „Kdes ho schoval?!“ řval. A než stačila cokoli říct, chytil ho pod krkem a praštil s ním o zeď. Kluk zůstal ležet. Renáta zakřičela, skočila mezi ně — a schytala pěstí. Do oka. Do hlavy. Do tmy.
Omdlela.
Když se probrala, byl dům tichý. Tma. Dva mladší synové leželi v objetí v posteli. Ale nejstarší? Nikde. Začala ho hledat. Chodbou. Kuchyní. V koupelně nebyl. Volala. Nic.
A pak našla odvahu otevřít dveře do garáže. Tam byl. Na betonu. V pyžamu. Schoulený. Zmlácený. Třásl se. Dýchal.
Plakala. Opatrně ho zvedla. Vrátila se za mladšími. A tiše jim řekla: „Odcházíme.“
S pomocí sestry, která bydlela nedaleko, zmizeli. Renáta ho nikdy víc nekontaktovala. Ani on ji. Ale trauma zůstalo. V tělech i hlavách. V její vině. V tichých nocích, kdy se kluci budí ze sna. V tom, že uvěřila.
„Já ho k nám pustila. Sama. A on nám zničil důvěru. I klid.“
Příběh vyprávěný na terapeutické skupině.
