Článek
Poznali se, když jí bylo sotva dvacet. On byl o dost starší, už měl dvě dcery, rozvod za sebou a vlastní stavební firmu. Ona pracovala v baru a on tam chodil na drink. Ale víc než pití je spojily hodiny povídání po zavíračce. A rychlá láska.
Po pár týdnech se k němu nastěhovala. Jenže nic nebylo jako v pohádce. Dospívající dcery jí dělaly ze života peklo. On ale vždycky zakročil, „rozštípl to“ – a držel je pohromadě.
Postupně si začali budovat život. Ona v baru, on s firmou. A pak přišlo to její: „Chtěla bych dítě.“ Nechtěl. Už měl dvě. Ale ona neměla žádné. A byla mladá. Po dlouhém přemlouvání souhlasil. Nebylo to snadné – běhání po doktorech, frustrace. Ale nakonec otěhotněla.
A s tím přišel další Marcelův plán: postavit dům. Měl pozemek. A věděl, co chce. Zvládal všechno – stavbu, stres, těhotenství. Byl u porodu. A všechno šlo přesně podle jeho plánu. Až do jednoho dne.
Týden před kolaudací se mu objevila boule v tříslech. Mysleli si – kýla. Neškodná. Vyřízli to. Ale za pár dní volali z nemocnice: „Přijďte. Hned zítra.“ A pak ta věta, která zlomí i nejsilnějšího: „Je to metastáze. Máte rakovinu. Plic. A rozlezlou po těle.“
Zůstali sedět v ordinaci. Fyzicky špatně. V šoku. „Teď? Když je všechno hotové? Dům. Dítě. Dospělé dcery?“ Lékaři řekli: maximálně rok.
A pak Marcel řekl větu, kterou nikdy nezapomene:
„Musíme se vzít. Abyste měli vdovský a sirotčí důchod.“
Nelíbilo se jí to. Tlak. Zoufalství. Ale udělali to.
Zbylý čas využil naplno. Oženil se. Urovnal vztahy s dcerami. Předal firmu. Všechno, co šlo, zařídil. Poslední dva měsíce už skoro nevnímal. Jen ležel. A odcházel.
Zemřel v noci. Tiše. V klidu.
Za sebou nechal hotový dům, vyrovnané dcery, zabezpečenou manželku a dvouletou holčičku.
A jednu velkou otázku v jejím srdci:
„Jak může život dávat smysl, když ten nejlepší z nás odejde právě ve chvíli, kdy už měl konečně žít?“
Skutečný příběh převyprávěný v rámci terapeutické skupiny.
