Článek
Ten hlas mluvil za nás. Celý život
Jsou lidé, o kterých víš, že tu s tebou byli vždycky. A když odejdou, dojde ti, kolik tvých vzpomínek v nich vlastně bydlelo. Jiří Krampol byl přesně ten případ. Nemusel stát na billboardech. Nemusel mít skandály. A přesto byl v každé domácnosti. Jako hlas, jako tvář, jako energie, která mluvila za hrdiny, za baviče i za tuhle zemi.
Pro mou generaci byl Krampol stálicí. Doma, v dětství, v pubertě, ve zprávách, v nedělním odpoledni. Když někdo z nás řekl: „To mluví Krampol,“ všichni hned věděli, co tím myslíme. Zněl jako jistota. Jako někdo, kdo všechno zvládne s nadhledem a šibalským úsměvem.
Nehrál si na hvězdu. A přesto jsme na něj koukali jako na jednu z nich
Byl to herec, který nemusel přehrávat. Dabér, který nepotřeboval titulky. Bavič, který neponižoval. A hlavně člověk, který byl ochoten stárnout před kamerou — i když to bolelo. V posledních letech to šlo vidět. Byl unavenější, těžce dýchal, několikrát skončil v nemocnici. Ale pořád chtěl žít. Hrát. Mluvit. Patřit někam.
Říkal, že nechce, abychom o něm psali, že se rozpadá. A prosil:
„Nepohřbívejte mě.“
Jenže tohle už nešlo zastavit.
Přijela za ním celá řada přátel. Vémola. Slováček. A mnozí další. Neříkali, že se loučí. Ale každý, kdo kdy seděl v nemocničním pokoji, poznal to ticho, které přichází, když slova nestačí.
Zůstává nám něco, co se nedá pohřbít
Odešel ve věku 87 let. A ať lékaři zapíšou cokoliv, ta pravá příčina byla čas. Všechno už řek’, všechno zahrál, všechno odžil. Ale co je důležitější: všechno v nás zůstalo.
Stačí zavřít oči a uslyšíš Boyard, Hlinomaze, Belmonda. Ne herce. Krampola. Ten hlas je otisk doby. A i když už možná nebude mluvit z nových filmů, bude mluvit v nás. Pořád. Vzpomínkou, replikou, mimoděčnou hláškou.
