Článek
Když se realita potká s iluzí
Kdyby to neřekl, měl by klid. Ale on to řekl nahlas – že fyzická práce bolí. A tím rozvířil víc emocí než kdejaký politický projev. Polovina národa se smála, druhá jen kroutila hlavou.
Možná to ani nebyl výsměch. Možná to byl smutek.
Protože když v šestatřiceti poprvé zjistíš, že ruce můžou bolet, říká to o tobě víc, než sis přál. A o nás všech taky. Protože jsme zapomněli, že dřina bývala normální součást života, ne překvapení.
Herci by měli být blízko lidem
Pod tím článkem se sešlo přes čtyři sta komentářů. Stačilo pár vět o mozolech a Češi se rozdělili na dvě skupiny. Jedni psali, že se Kotek konečně dotkl reality. Druzí, že se dotkl lopaty a hned to šel hlásit do televize.
Jenže možná ani nešlo o Kotka.
Šlo o ten rozpor, který v téhle zemi tiše roste – mezi těmi, kdo o životě mluví, a těmi, kdo ho tahají na zádech.
Herec by měl být blízko lidem. Měl by cítit jejich únavu, obavy, obyčejnost. Jenže poslední roky to vypadá, že herci žijí v jiném světě. V tom, kde se „tvrdá práce“ natáčí na kameru, ne odpracuje do ticha.
A pak přijde ta věta: „Nečekal jsem, že fyzická práce může tolik bolet.“
Řekneš ji bez zlého úmyslu, ale narazíš do zdi reality. Protože devadesát procent lidí to ví dávno – a znají to dřív, než jim naroste první vous.
Dřina není romantika, je to lámání těla
Já to znám taky. Měl jsem řeznictví, výrobnu, prasečák a porodnu. Prasata, slepice, kachny, ovce i kravku. Vstával jsem, když jiní teprve zhasínali. Fyzická práce nebolí jen ruce – bolí i hlava. Bolí, když nevíš, jestli to vůbec vydržíš. Bolí, když tě ráno z postele nepustí kolena. Bolí, když po letech zjistíš, že už nezvedneš ani to, co tě kdysi živilo.
Já skončil kvůli zdraví – klouby, svaly, nervy, záda. A proto vím, že dřina není romantika, ale pomalé lámání těla i duše.
A proto bych mu chtěl říct: dej si pozor, kam ses to vydal. Farma není únik z reality, je to realita sama. Ne na rok. Naplno.
Farma, která tě pohltí
Farma, to není sen o svobodě. To je práce, která tě spolkne.
Když začneš, chvíli tě to drží. První slepice, první záhon, první sklizeň. Ale pak přijdou úhyny. Ztráty. První nemocné zvíře, první ráno, kdy tě nohy neunesou. A s tím i první zášť od lidí kolem, protože na venkově se závist šíří rychleji než mor.
A pak přijde realita – kontroly, papíry, úřady, dotace, odbyt. Jezdit na trhy, stát v mrazu a doufat, že vůbec něco prodáš. To není romantika. To je pomalé ničení sebe samého.
A pokud to děláš v malém, poctivě a bez dotací, jsi dřív nebo později jen otrokem vlastní dobré vůle.
Každý by se měl držet svého
Možná by bylo fér říct, že Vojta to myslí dobře. Že hledá klid, přírodu, rodinu, normální život. To všechno chápu. Ale i ty nejlepší úmysly narazí, když zjistíš, že každá brázda bolí. Že tráva se neposeká sama. Že večer, kdy padneš do postele, není klid, ale vyčerpání.
A pak pochopíš, že to není o „biofarmě“, ale o tom, jestli to tělo unese. A jestli duše vydrží ten koloběh dřiny, který nikdy nekončí.
Vím, jak to končí, když si člověk řekne, že zvládne všechno.
Nezvládne. Každá práce má svou daň. Řezník má ruce, které už nikdy nezvedne. Herec má duši, která si nese role domů. A když se ty dva světy promíchají, tělo to odskáče první.
Proto si myslím, že by se člověk měl držet svého. Ne z lenosti, ale z pokory.
Protože zdraví je kapitál, který neobnovíš. A když ti praskne nerv, už žádnou roli neodehraješ.
Svět, který se vzdálil
Podle mě se lidi Vojtovi tolik nesmějou. Oni jen cítí, že mezi jeho světem a jejich světem je už moc velká mezera.
Že herci, kteří kdysi hráli o nás, dnes žijí bez nás.
A že když někdo objeví, že práce bolí, ukáže to, jak moc jsme se od sebe vzdálili.
To není výsměch. To je únava.
Únava těch, co už dávno vědí, že bolí nejen ruce, ale i to, že někdo tenhle svět poznává až kousek před čtyřicítkou.
A možná i proto ten článek tolik lidí rozčílil – protože jim připomněl, že oni sami už dávno nemají sílu se divit.
Díky za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud chcete pomoci i jinak než slovem, můžete třeba symbolicky poslat 10 Kč přes „Podpořte autora“ – podpoříte tím moje další psaní.
Za to vám už teď ze srdce děkuji.
David
Zdroj
www.novinky.cz
