Článek
Není to jen podrážděnost. To už je signál.
Je to ten stav, kdy tě rozčiluje i to, že někdo dýchá. Doslova. Ne proto, že bys byla potvora, ale protože už v tobě není žádný vzduch navíc. Všechno tě tísní, všechno pálí, všechno bolí – a nikdo to nevidí. A když náhodou otevřeš pusu, řeknou ti, že jsi přecitlivělá. Ale co když už jsi jen přetažená? Co když tohle není špatná nálada, ale konečná fáze dlouhýho ignorování sebe sama?
Všichni kolem si myslej, že se z ní stala hysterka. Ale když se na ni podíváš pořádně, vidíš něco jinýho. Vyhořelý oči. Tělo, co sotva drží pohromadě. A mozek, co už mele z posledního. A to je právě ten omyl: většina lidí si myslí, že až bude zle, člověk spadne. Jenže spousta lidí nespadne. Jen v sobě ztichnou. Všechno dělaj dál. Jen už přitom nikoho nevnímaj.
Obyčejná žena. Ale nese tíhu světa.
Nikdy nebyla výbušná. Nikdy nekřičela. Byla ta klidná. Ta, co drží rodinu, vaří tři jídla denně, stíhá práci, úkoly, dětský kroužky, dokonce i narozeninovou výzdobu na poslední chvíli. Ta, co si nepamatuje, kdy naposledy udělala něco jen tak pro sebe.
A pak se to začalo bortit. Ne velkým třeskem – to by bylo moc jednoduchý. Ne. Bortilo se to potichu. Každým nevysloveným „potřebuju pomoc“. Každým spolknutým pláčem ve sprše. Každým „jsem v pohodě“, když chtěla řvát do zdi. A najednou se v ní všechno otočilo. Malý zvuky se změnily v údery. Obyčejný věci v zátěž. A každej dotek – i od dětí – najednou bolel. Jakoby byla pokrytá modřinama, který nikdo nevidí. A všichni si říkají, že je nepříjemná. Jenže nikdo neví, jak dlouho už vůbec nemá energii být milá.
Tohle není slabost. Tohle je přežití.
Psychologové tomu říkají senzorické přetížení. Mozek se dostane do stavu, kdy už nezvládá filtrovat okolní svět. Najednou je všechno moc – zvuky, doteky, světla, požadavky. A tělo to začne házet ven – podrážděností, únavou, podráženými reakcemi. Lidi to vidí jako změnu povahy. Ale ono je to jen zoufalá obrana.
„Při senzorickém přetížení není mozek schopen zpracovat velké množství přicházejících podnětů. Typické jsou pocity úzkosti, neklid nebo dokonce panika.“
A víš, co je na tom největší zrada? Že se to často děje těm nejzodpovědnějším. Těm, co nikdy neřeknou „nezvládám“. Těm, co si všechno drží, i když jim ruce krvácí. Protože si myslej, že vydržet je ctnost. Ale ono to není hrdinství. Je to sebeobětování. A ono je to na prd.
Co pomáhá, když už to dál nejde
Zastav se. I pět minut v koupelně s vypnutým světlem a dechem v hrudi je léčivé.
Řekni to. Nahlas. „Já už nemůžu.“ I kdybys to měla říct do zdi. První slovo je průlom.
Vypni rušičky. Světlo, hluk, lidi. Potřebuješ klid. Ne výčitky.
Nepotlačuj. Slzy, zlost, ticho. Není to slabost, je to zpráva.
Najdi spojení. Kamarádku, terapeuta, manžela, sestru. Nejsi určená pro samotu.
„Někdy je prostě potřeba polevit a myslet na sebe.“
A co když je to tvoje blízká?
Možná ji znáš. Možná je to tvoje sestra, kamarádka, nebo kolegyně. Možná ji máš doma. Možná jsi to ty. A možná už přišel čas přestat se přetvařovat, že to přejde. Protože nepřejde. A nemusí to dojít až k prasknutí. Můžeš to zlomit dřív. Stačí málo: přestat mlčet. Dovolit si nebýt v pohodě. A říct si – teď žiju já.
Zdroje:
https://aktin.cz/senzoricke-pretizeni-jak-se-projevuje-a-kdo-je-jeho-rozvojem-nejvice-ohrozen
Anonymizovaný příspěvek účastnice terapeutické skupiny (2024)
