Článek
Jsem těžký invalida. Už to tak je. Ale každé ráno vstávám s ní. Dřív, když jsme podnikali, jsme ji ještě vozili do školy autem – vstát, obléct se, nahnat ji, naložit a jet. Byla mladší, na prvním stupni.
Nyní je na druhém stupni. Už chodí sama na vlak. Ale stejně to má svoje kouzlo: místo „jedeme“ říkám „hele, máš to za sedm minut, makej“. Protože na nádraží to má asi tři sta metrů, a i když už je velká a samostatná, pořád je to o tom ji trochu hlídat, aby to stihla.
Tyhle rána jsou prostě režim. A já se přiznám – když končí škola, těší mě hlavně to, že už nemusím být ten, co ji budí, honí a připomíná jí povinnosti. Nemusím ráno hrát toho zlého četníka. Prázdniny jsou čas, kdy tohle odpadá. Ona je volná – a já taky.
A ještě k těm známkám. Jo, ve škole mi to šlo. Bavilo mě se připravovat, nějak mi to sedlo. Na základce i na střední. Rodiče mě do toho netlačili, nijak zvlášť se mi nevěnovali – ani to nebylo potřeba. Na internátu už vůbec. Ale já to neřešil jako honbu za jedničkami. Prostě mě to zajímalo a šlo to.
Moje dcera to má jinak. A já na ní nic takového nechci přenášet. Nechci jí dávat svoje měřítka. U nás doma nejsou známky měřítkem hodnoty. Spíš se snažím, aby věděla, že za ní stojíme. Že se o tom můžeme normálně bavit. Samozřejmě, že máme radost, pokud se zlepší v nějakém předmětu. Ale není pod tlakem. Vztah s ní máme jako nejvyšší hodnotovou prioritu.
To je pro mě na prázdninách to nejlepší. Že můžeme oba na chvíli vypnout. Že už není ráno žádný stres. Žádný „vstávej, dělej, jede ti to“. Můžeme být jen tak – spolu, v klidu, bez povinností. A mít se prostě rádi.
