Článek
Nesl v sobě něhu i vztek. Slova, která hladila i bodala. A v každém verši bylo slyšet to jedno jediné – svědomí. To vnitřní, ne to vyvěšené na billboardech.
Každý rok si říkám, že už to třeba bude jiný. Že jsme se posunuli. Že jsme se něco naučili. Ale ne. Je to pořád stejný. Jen iluze pomalu mizí. A s věkem přibývá únava. Člověk si zvykne víc mlčet. Míň se hádat. A pomalu se od politiky vzdaluje. Ne proto, že by mu to bylo jedno. Ale protože už nemá chuť znova věřit.
Letos nás čekají parlamentní volby. A já samozřejmě půjdu. Vždycky jdu. Vždycky jsem šel. Ale už to není s očekáváním. Spíše jako když zapálíš svíčku. Ne proto, že bys tím rozsvítil svět – ale aby bylo aspoň na chvíli vidět, že tma nemá být normální stav.
A právě proto si 15. dubna znovu vzpomenu na Karla. Na toho nepohodlnýho. Na toho, kterej byl lidem bližší mrtvej než živej. Protože živý básníci jsou nebezpeční – připomínají totiž, že slovo má pořád váhu.
A pak si vzpomenu na jednu starou větu. Tenkrát, když jsme podnikali a prodávali selátka, potkal jsem jednoho pána. Jen tak jsme se bavili o politice. A on mi řekl:
„Pane, to bude trvat ještě osmdesát let, než nastane to, co jsme si tehdy představovali, že bude po revoluci.“
Tenkrát jsem si myslel, že přehání. Dnes si myslím, že byl možná až příliš velký optimista.
