Článek
Pátý díl série Duše objektivů
Existují objektivy, které se snaží odstranit své nedostatky. A pak existují objektivy, jejichž nedostatky se stanou legendou.
Když dnes fotografové mluví o charakteru objektivu, velmi často o tom ani nevědí, ale mluví o Biotaru.
Mluví o obrazu, který není dokonale poslušný.
Mluví o neostrosti, která má vlastní život.
Mluví o světle, které se někdy chová podle vlastních pravidel.
Mluví o objektivu, který se odmítl stát pouhým nástrojem.
Každá epocha fotografie měla svou představu dokonalosti.
Na začátku dvacátého století byla dokonalost jednoduchá.
Více ostrosti.
Více kontrastu.
Méně vad.
Více přesnosti.
Zdálo se, že budoucnost fotografie vede jediným směrem.
K technické dokonalosti.
Jenže světlo není matematická rovnice.
A fotografie není technický výkres.
Fotografie je také pocit.
A právě zde začíná příběh Biotaru.
Když byl Biotar představen, nebyl navržen jako romantický objektiv.
Jeho autor neusiloval o uměleckou nedokonalost.
Chtěl vytvořit moderní a světelnou optickou konstrukci.
Objektiv své doby.
Objektiv budoucnosti.
Jenže někdy se stane zvláštní věc.
Konstruktér vytvoří něco pro techniku.
Fotografové v tom objeví poezii.
Biotar totiž nepracuje se světlem způsobem, který by se dal nazvat neutrálním.
Má vlastní názor.
Vlastní hlas.
Vlastní rukopis.
Dokáže oddělit objekt od pozadí způsobem, který působí téměř trojrozměrně.
Dokáže vytvořit prostor tam, kde je jen fotografie.
A když mu dáš správnou scénu, začne se dít něco zvláštního.
Pozadí se roztočí.
Světla začnou obíhat kolem středu obrazu.
Jako by objektiv odmítal stát na místě.
Dnes tomu říkáme swirly bokeh.
Internet o tom napsal tisíce článků.
Fotografové za tím cestují po aukcích.
Sběratelé vyhledávají staré kusy.
Jenže pro mě není nejzajímavější samotný efekt.
Nejzajímavější je důvod, proč vznikl.
Biotar nám připomíná něco důležitého.
Že nejkrásnější věci bývají často vedlejším produktem lidské snahy.
Něco, co nebylo plánováno.
Něco, co vzniklo mezi výpočty.
Mezi kompromisy.
Mezi omezeními tehdejší technologie.
A právě tam se někdy rodí osobnost.
Ve světě moderní techniky se často snažíme odstranit všechno výjimečné.
Odstranit chybu.
Odstranit vadu.
Odstranit odchylku.
Výsledkem bývá dokonalost.
Ale také určitá sterilita.
Biotar vznikl v době, kdy ještě nebylo možné vše vyhladit.
A možná právě proto působí tak živě.
Když se dnes dívám na fotografie z Biotaru, mám pocit, že se obraz nehýbe pouze před fotoaparátem.
Pohyb je uvnitř samotné fotografie.
V pozadí.
Ve světlech.
V samotném prostoru.
Jako by objektiv odmítal přijmout představu, že fotografie musí být nehybná.
A pak přišel další zvláštní okamžik.
Biotar překročil hranice.
Jeho myšlenka odešla do světa.
Po válce se začala objevovat v nových zemích.
V nových továrnách.
Pod novými názvy.
A právě tam se narodil objektiv, který zná téměř každý milovník staré optiky.
Helios.
Když dnes vezmu do ruky Helios 44-2, necítím pouze sovětský objektiv.
Cítím ozvěnu Biotaru.
Vidím pokračování příběhu, který začal o mnoho let dříve.
Příběhu o tom, že technická dokonalost není jediná cesta.
Že charakter může být důležitější než přesnost.
Že fotografie může být krásná právě díky svým nedokonalostem.
Čím déle se věnuji starým objektivům, tím více si uvědomuji jednu věc.
Lidé si často pamatují to, co je dokonalé.
Ale milují to, co je jedinečné.
Biotar není legendou proto, že byl nejlepší.
Je legendou proto, že byl svůj.
Protože měl odvahu být jiný.
Protože se nikdy nesnažil být neviditelný.
Možná právě proto žije dodnes.
Ne v muzeích.
Ne v katalozích.
Ale ve fotografiích.
V obrazech, které stále nesou jeho rukopis.
V pozadích, která se tiše otáčejí kolem středu světa.
V okamžicích, kdy fotograf hledá něco víc než technickou dokonalost.
Hledá charakter.
Biotar nám připomíná jednoduchou pravdu.
Dokonalost budí respekt.
Nedokonalost vytváří osobnost.
A právě osobnost si pamatujeme nejdéle.
David Rosenkranc
