Článek
Některé fotoaparáty fotografovaly války.
Některé cestovaly po světě.
Některé se staly symbolem slávy a bohatství.
Flexaret měl jiný úkol.
Zachytit nejpoetičtější dobu Československa.
Byla to doba, kdy léto vonělo po seně a horkém asfaltu.
Kdy děti odcházely ráno ven a vracely se až se soumrakem.
Kdy se na návštěvu chodilo bez ohlášení a rodinné album mělo větší cenu než tisíce snímků uložených v telefonu.
Byla to doba pomalejší.
Tišší.
A možná i lidsky bohatší.
Právě tehdy se v rukou tisíců fotografů objevil Flexaret.
Ne jako luxusní předmět.
Ani nebyl symbolem společenského postavení.
Ale jako spolehlivý společník života.
Stával na stolech vedle vázy s karafiáty.
Odpočíval v kredencích mezi svátečním porcelánem.
Cestoval vlakem k babičce na prázdniny, vozil se na kolech i motocyklech a trpělivě čekal na okamžik, který bude stát za uchování.
Nefotografoval prezidenty.
Nehledal filmové hvězdy.
Nebyl svědkem velkých politických rozhodnutí.
Poslouchal smích na zahradách.
Šumění topolů kolem rybníků.
A tiché rozhovory mezi lidmi, kteří věřili, že času mají ještě dost.
Když dnes otevřeme staré rodinné album, dívají se na nás tváře lidí, kteří už dávno odešli.
Stojí před domy, které byly mezitím zbourány.
Sedí na lavičkách ve stínu stromů, které dnes sahají vysoko k nebi.
Usmívají se z okamžiků, které trvaly pouhou vteřinu.
A přesto přežily celé generace.
Možná právě díky Flexaretu.
Byl to zvláštní fotoaparát.
Nedíval se na svět přímo.
Díval se na něj shora.
Fotograf sklonil hlavu nad matnici a svět se náhle proměnil.
Ztišil se.
Zpomalil.
Obraz byl obrácený, téměř snový.
Jako pohled do hladiny rybníka, ve které se odráží celý svět.
V tom okamžiku nešlo jen o fotografování.
Šlo o pozorování.
O soustředění.
O schopnost být přítomen.
Každý svitek filmu obsahoval pouhých dvanáct snímků.
Dvanáct příležitostí zastavit čas.
Dvanáct rozhodnutí, co stojí za zapamatování.
Dnes pořizujeme stovky fotografií během jediného dne.
Majitel Flexaretu musel vybírat.
Musel čekat.
Musel věřit svým očím.
A právě proto mají staré fotografie zvláštní sílu.
Nevznikaly z přebytku.
Vznikaly z rozhodnutí.
Flexaret nebyl nejrychlejší.
Nebyl nejdražší.
Nebyl ani nejslavnější.
Nikdy se kolem něj nevytvářila aura luxusu, jakou měla Leica, ani legenda profesionální techniky jako kolem Rolleiflexu.
Přesto dokázal něco výjimečného.
Stal se součástí života obyčejných lidí.
Byl přítomen u prvních krůčků.
U svatebních hostin.
U rodinných oslav.
U posledních společných fotografií před odchodem těch, které jsme milovali.
Tiše stál opodál a ukládal svět do stříbrných zrn filmu.
Možná právě proto je dnes Flexaret něčím víc než jen fotoaparátem.
Je kronikou jedné země.
Pamětí několika generací.
Tichým archivářem československého života.
Kdyby jednou zmizely všechny učebnice dějepisu, stále bychom mohli pochopit, jací jsme byli.
Stačilo by otevřít rodinná alba.
A podívat se na fotografie, které zachytil.
Dnes už mnoho těch lidí nežije.
Mnoho domů bylo zbouráno.
Mnoho cest zarostlo trávou.
Ale fotografie zůstaly.
Leží ve starých krabicích na půdách.
V albech s popraskanými deskami.
V zásuvkách, které voní papírem, prachem a časem.
A pokaždé, když některou z nich vezmeme do rukou, otevře se na okamžik okno do světa, který zmizel.
Do světa pomalejšího.
Klidnějšího.
Poetičtějšího.
Do světa, kde fotografie nebyla samozřejmostí, ale malým svátkem.
Závěr
Leica zachytila historii.
Rolleiflex zachytil slavné.
Flexaret zachytil život.
Nevytvářel obrazy, které měnily svět.
Vytvářel obrazy, které svět uchovávaly.
Možná právě teď leží někde na půdě, zaprášený a zapomenutý.
A možná si ani neuvědomujeme, že tento nenápadný fotoaparát uchoval větší bohatství než mnoho slavných strojů své doby.
Uchoval naše vzpomínky.
A tím zachytil něco, co je ze všeho nejvzácnější.
Nejpoetičtější dobu Československa
David Rosenkranc
