Článek
O závislostech, které si nosíme s noblesou
Bývaly doby, vlastně ani ne tak dávné, jen tak akorát na to, aby na ně starší pán mohl vzpomínat s povzdechem, kdy se závislost dala poznat podle toho, že člověk páchl. Kouřil, pil, a bylo to na něm vidět, cítit i slyšet, protože ranní kašel je poctivý svědek, který nelže. Dnešní závislosti mají tu drzost, že jsou čisté. Nezapáchají. Nekašlou. Jen tiše sedí ve vaší kapse a čekají, až se na ně podíváte, což se stane přibližně stopětasedmdesátkrát denně, pokud věřit statistikám, které si ovšem taky vytáhl někdo z telefonu, takže kruh se uzavírá s elegancí, jakou by ocenil i had polykající vlastní ocas.
Kdybychom se ptali starých filozofů, co je vlastně závislost, asi by nám nabídli slovo, kterým se dnes už skoro nemluví: nesvoboda. Ne ta okatá, spoutaná řetězy, ale ta zdvořilá, která se podepíše na formulář, zaškrtne „souhlasím s podmínkami“ a odejde s pocitem, že si právě něco vybrala. Aristoteles by řekl, že ctnost je zvyk, který si pěstujeme opakováním – jenže dnešní doba tenhle mechanismus obrátila naruby a zvykem si pěstujeme přesný opak ctnosti, s tou samou trpělivostí, s jakou mnich pěstuje pokoru. Rozdíl je jen v tom, komu se ten dril nakonec vyplatí, a odpověď obvykle není „vám“.
Internet je v tomhle ohledu mistr diplomacie. Nikdy neřekne "pojď, otrávíme se spolu. To by bylo sprosté a nikdo by na to neskočil. Místo toho se ptá, jestli jste viděli, co napsala teta k fotce z dovolené, a než se nadějete, uplynula hodina, kterou jste plánovali věnovat něčemu ušlechtilému, třeba čtení knihy o tom, jak méně používat telefon. Je to řemeslo doведené k dokonalosti: aplikace, které měří, kolik vteřin jste se dívali na fotku, než jste pokračovali dál, a podle toho vám příště nabídnou o vteřinu chytlavější. Není to náhoda ani osud, je to inženýrství, placené z peněz, které vyděláte tím, že se na ně díváte. Ekonomika pozornosti funguje přesně obráceně než hospoda: tam platíte za to, co vypijete, tady platíte tím, co vám ubude, a nikdo vám u toho neúčtuje, kolik to bylo.
A pak jsou tu ty novější, elegantnější drogy, které si nechtějí říkat drogy, protože to slovo zavání pokoutností a nimi se pyšně chlubí barevné krabičky vedle pokladny. Nikotinový sáček pod ret, žádný kouř, žádný popel, jen tichá dávka, která vám slíbí, že jste pořád v pohodě, i když jste ji právě koupili proto, že v pohodě nejste. Vezměte třeba mladíka, který si dá sáček před poradou, ne proto, že by po nikotinu toužil jeho jazyk, ale proto, že mu ruce potřebují něco dělat, než se ho někdo zeptá na čísla, která nemá. Kratom, jenž si nechal narůst pověst „přírodního“ prostředku, jako by slovo „přírodní“ bylo synonymem pro neškodný, což by mělo vysvětlovat i to, proč se v přírodě vyskytuje také beladona a hadí jed. Prodává se v sáčcích s obrázky listů a slovem „wellness“, jako by dávná džungle měla marketingové oddělení. Svět nabídl legálnost jako záruku bezpečí, a lidé tomu s povděkem uvěřili, protože je to pohodlnější než si přiznat, že zákon a zdravý rozum spolu ne vždy chodí ruku v ruce. Ostatně i alkohol byl kdysi v Americe nelegální, a nikdo si nemyslel, že tím zmizel, jen si oblékl kabát pašeráka.
Co mají všechny tyhle moderní neřesti společného, je jejich takt. Neptají se, jestli chcete být závislí, jen se postarají, aby otázka nikdy nepadla. Existuje starý pojem – akrasia, slabost vůle, kterou znal už Sokrates a nedovedl si ji vysvětlit, protože nechápal, jak může člověk vědět, co je dobré, a přesto si vybrat opak. My bychom mu dnes mohli nabídnout odpověď, kterou by asi nečekal: není to slabost vůle, je to prohraná bitva proti armádě, která má rozpočet, data a tisíce lidí placených za to, aby vaši vůli obcházeli jako řeku obchází kámen. Sokrates bojoval sám se sebou. My bojujeme sami se sebou a ještě s korporací v zádech toho druhého.
Ticho je ostatně to jediné, čeho se tahle doba bojí nejvíc. Ne bolesti, ne nudy, ale ticha, ve kterém by člověk musel být sám se svými myšlenkami. Pascal kdysi napsal, že všechno neštěstí lidí pramení z jediné věci: neschopnosti zůstat v klidu sedět v místnosti sami se sebou. Netušil, že o tři století později bude mít tahle neschopnost formu skleněné destičky, kterou nosíme v kapse jako talisman proti tichu, a sáhneme po ní dřív, než si vůbec uvědomíme, že se nudíme, nebo že se bojíme, nebo že jsme prostě jen sami, což jsou, když se to vezme filozoficky, tři jména pro totéž zvíře.
Možná je na tom všem nejsmutnější a zároveň nejvtipnější, pokud má člověk tu odvahu se tomu smát, že žádná z těch závislostí nepřišla s vyhrůžkou. Přišly s úsměvem, se sloganem, s příslibem klidu. A klid, jak se ukazuje, je ta nejdražší komodita, kterou si dnešní doba prodává sama sobě, v malých dávkách, za cenu trochu té svobody, o níž si člověk ještě pořád rád myslí, že ji má stejně jako si vězeň může myslet, že cela je jen pokoj s trochu přísnějším interiérovým designem.
David Rosenkranc
