Článek
Do Brna jsem přišel z Ostravy teprve před rokem. Není to dlouhá doba. Přesto je to dost času na to, aby se člověk naučil chodit známými ulicemi bez mapy a zároveň příliš krátká doba na to, aby si mohl myslet, že město opravdu zná. Brno se totiž neukazuje najednou. Neotevírá se návštěvníkovi jako turistická brožura. Odhaluje se pomalu. V drobných detailech. V průchodech. Ve světle dopadajícím na omítku starého domu. V objektech, kolem kterých stovky lidí projdou bez jediného pohledu.
Právě tak vznikla tato fotografie.
Nebyl to lov na konkrétní motiv. Nebylo to hledání slavné památky ani ikonického výhledu. Byl to jeden z těch tichých okamžiků, kdy fotograf kráčí městem a nechává svět, aby k němu promluvil sám.
Na rohu Rašínovy ulice jsem najednou spatřil býčí hlavu.
Nevystupovala z prostoru násilně. Nebyla okázalá. Přesto měla zvláštní sílu. Jako by tam nebyla proto, aby zdobila dům, ale aby jej střežila. Jako tichý svědek města. Jako bytost, která pamatuje více příběhů než všichni kolemjdoucí dohromady.
Tvrdé odpolední světlo kreslilo na její povrch hluboké stíny. Fasáda domu se změnila v kulisu složenou z ploch, linií a kontrastů. Cedule s nápisem Rašínova ukotvovala scénu v konkrétním místě, zatímco býk ji současně proměňoval v něco nadčasového.
V té chvíli jsem zvedl fotoaparát osazený objektivem Jupiter 21M.
Starý sovětský teleobjektiv, který má svůj vlastní charakter a způsob vidění světa. Perspektiva se stáhla k sobě, ruch ulice zmizel a zůstal jen vztah mezi kamenem, světlem a symbolem. Býčí hlava vystoupila z architektury jako socha z jiného času.
Teprve později jsem zjistil, že nejde o anonymní dekoraci.
Autory díla jsou sochaři Michal Gabriel a Tomáš Medek Fiala, osobnosti současného českého sochařství, jejichž tvorba často pracuje se symbolikou zvířat, prostoru a veřejného města. Jejich býčí hlava není pouhým ornamentem. Přináší do ulice energii prastarého archetypu. Býk byl po tisíciletí symbolem síly, vytrvalosti, plodnosti i odhodlání. V moderním městě působí jako připomínka něčeho dávného a podvědomého, co stále přežívá pod vrstvami omítky, asfaltu a každodenního spěchu.
Možná právě proto mě oslovil.
Jako Ostravák jsem vyrostl mezi ocelí, kouřem, šachtami a průmyslovou krajinou. Můj pohled byl formován městem, které má krásu ukrytou pod vrstvou syrovosti. Brno je jiné. Jemnější. Tišší. Méně okaté. Své tajemství neukazuje na první pohled. Jeho poetika se skrývá v detailech.
Každá podobná fotografie je pro mě malým objevem.
Není to jen záznam místa. Je to okamžik setkání. Setkání člověka s městem, které se mu postupně otevírá. Setkání světla s materiálem. A někde mezi tím vším také setkání minulosti a přítomnosti.
Když se dnes na fotografii dívám, nevidím pouze roh domu na Rašínově ulici.
Vidím první rok v Brně.
Vidím město, které se přestává stávat cizím.
Vidím býka, který vystupuje z kamene jako strážce příběhů.
A vidím objektiv Jupiter 21M, který dokázal zachytit nejen tvar, světlo a stín, ale i něco méně hmatatelného. Pocit, že krása města často čeká právě tam, kde ji nikdo nehledá. Stačí se jen na okamžik zastavit. A dívat se.
Fotografie a text: David Rosenkranc
Ostravský fotograf žijící v Brně, který prostřednictvím fotografie objevuje poetiku města, světla a zdánlivě nenápadných detailů veřejného prostoru.
