Nehledám dokonalost. Hledám úžas.

Čím jsem starší, tím méně mě zajímá dokonalost.

Je to zvláštní zjištění, protože jsem si dlouho myslel pravý opak. Myslel jsem si, že člověk během života sbírá zkušenosti proto, aby lépe rozpoznal kvalitu. Aby věděl, co je nejlepší. Jaká hudba je nejlepší. Jaký fotograf je nejlepší. Jaký objektiv je nejlepší. Jaký obraz je nejlepší.

Dnes si myslím, že jsem se mýlil.

Nejlepší věci totiž nejsou ty, které splňují nějaká objektivní kritéria.

Nejlepší jsou ty, které v nás dokážou probudit úžas.

Nedávno jsem si to znovu uvědomil při poslechu hudby.

Celý život poslouchám kapely, které ve mně vyvolávají zvláštní druh melancholie. Katatonia, Anathema, Paradise Lost, Sentenced, Charon nebo Lake of Tears. Některé z nich mě provázejí desítky let. Neposlouchám je proto, že by byly technicky nejdokonalejší.

Poslouchám je proto, že vytvořily vlastní svět.

Několik tónů, jednoduchá melodie nebo určitá atmosféra ve mně dokážou vyvolat vzpomínku na podzimní večer, déšť na okně nebo dávno zapomenutý pocit. Neumím to přesně vysvětlit. Vím jen, že některé věci zasahují člověka hlouběji než jiné.

Pak jsem ale náhodou objevil několik kapel úplně jiného typu.

Tentokrát mě nezasáhly emocemi.

Zasáhly mě fascinací.

Poslouchal jsem hudebníky, kteří ovládali své nástroje s takovou přesností a lehkostí, až jsem se přistihl, že sedím a usmívám se jako dítě. Ne proto, že bych prožíval nějakou hlubokou životní pravdu. Prostě proto, že jsem žasl.

A tehdy mi došlo něco důležitého.

Celý život jsem hledal radost na různých místech.

Někdy v melancholii.

Někdy v kráse.

Někdy v technické dokonalosti.

Někdy v prosté autenticitě.

Ve skutečnosti jsem ale nehledal ani jedno z toho.

Hledal jsem okamžiky, kdy se uvnitř rozsvítí světlo.

Ty okamžiky zná každý.

Náhle narazíme na fotografii, obraz, skladbu, knihu, krajinu nebo myšlenku a něco se v nás pohne.

Na chvíli zapomeneme na čas.

Na chvíli zapomeneme na starosti.

Na chvíli máme pocit, že svět je větší, bohatší a zajímavější, než jsme si před několika minutami mysleli.

Právě tyto okamžiky považuji za jedny z nejcennějších v životě.

Možná proto mě vždy fascinovali lidé, kteří si dokázali uchovat zvědavost.

Děti ji mají přirozeně.

Objevují svět každý den.

Dospělí o ni často přicházejí.

Postupně získají pocit, že už všechno znají. Přestanou hledat nové cesty. Přestanou se nechat překvapovat. Přestanou být zvědaví.

A možná právě tehdy začínají skutečně stárnout.

Nemyslím si totiž, že člověk stárne tím, že mu přibývají roky.

Člověk stárne ve chvíli, kdy přestane být schopen úžasu.

Když přestane objevovat.

Když přestane žasnout.

Když přestane mít radost z toho, že svět je větší, než si myslel.

Dnes už proto nehledám dokonalost.

Nehledám nejlepší hudbu.

Nejlepší fotografie.

Nejlepší myšlenky.

Nehledám ani nejlepší verzi života.

Hledám něco mnohem prostšího.

Hledám okamžiky, kdy si řeknu:

Tohle jsem nečekal.

Tohle je nádherné.

Tohle mi udělalo radost.

Čím déle žiji, tím více si uvědomuji, že takové okamžiky nelze naplánovat ani koupit.

Přicházejí nečekaně.

Někdy v rozhovoru.

Někdy při procházce lesem.

Někdy při pohledu na fotografii.

Někdy při poslechu skladby od kapely, o které jsme před hodinou vůbec nevěděli.

A právě proto mají takovou cenu.

Dnešní svět nás často přesvědčuje, že skutečným luxusem jsou drahé věci, výjimečné zážitky, úspěch nebo společenské postavení.

Možná je to ale jinak.

Možná skutečně bohatý není člověk, který toho hodně vlastní.

Možná je skutečně bohatý člověk, který se ještě dokáže zastavit a být okouzlen.

Který se ještě dokáže nadchnout.

Který se ještě dokáže podivit.

Který ještě neztratil schopnost dívat se na svět s otevřenýma očima.

Protože skutečně chudý není člověk, který má málo.

Skutečně chudý je člověk, kterého už nic nedokáže nadchnout.

A proto si myslím, že největším luxusem v životě není vlastnit něco výjimečného.

Největším luxusem je nepřijít o schopnost být okouzlen světem.

A dokud tuto schopnost máme, jsme stále na cestě.

A dokud jsme na cestě, svět ještě neztratil své tajemství.