Článek
Čtvrtý díl série Duše objektivů
Když se dnes podívám na starý Jupiter-9 nebo Jupiter-3, nevidím jen sovětský objektiv.
Vidím stín jiného jména.
Sonnar.
Jméno, které mezi fotografy získalo téměř legendární postavení.
Ne kvůli módě.
Ne kvůli sběratelům.
Ale proto, že představovalo jeden z nejodvážnějších kroků v historii optiky.
Na počátku dvacátého století byla fotografie stále bojem se světlem.
Filmy byly pomalé.
Expozice dlouhé.
Fotografové byli neustále nuceni hledat kompromis mezi ostrostí a světelností.
Světla bylo vždy méně, než bylo potřeba.
A světlo bylo tehdy nepřítelem.
Nebo přesněji řečeno jeho nedostatek.
Právě tehdy vstoupil na scénu Ludwig Bertele.
Jeden z největších optických géniů dvacátého století.
Když dnes čtu o velkých konstruktérech objektivů, mám pocit, že Paul Rudolph byl architekt.
Josef Petzval matematik.
Ale Bertele byl vizionář.
Neohlížel se na zavedené cesty.
Hledal nové.
Ve třicátých letech vytvořil objektiv, který dostal jméno Sonnar.
Název vycházel z německého slova Sonne.
Slunce.
A není těžké pochopit proč.
Sonnar byl doslova lovcem světla.
Dokázal propustit více světla než většina tehdejší konkurence.
A právě tím změnil fotografii.
Když dnes vezmeme vysokou citlivost snímače jako samozřejmost, snadno zapomeneme, jak vzácné bylo kdysi každé světlo.
Fotografové tehdy nevlastnili technologii.
Vlastnili trpělivost.
A dobrý objektiv mohl znamenat rozdíl mezi fotografií a prázdným políčkem filmu.
Sonnar umožnil fotografovat tam, kde to dříve nebylo možné.
Uvnitř budov.
Ve večerních ulicích.
V měkkém světle pod mraky.
V okamžicích, které by dříve zmizely ve tmě.
Ale není to pouze světelnost, co dělá Sonnar Sonnarem.
Je to jeho kresba.
To zvláštní podání obrazu, které fotografové dodnes milují.
Když se podívám na fotografie pořízené Sonnarem, často v nich nacházím něco, co neumím úplně změřit.
Hloubku.
Plastičnost.
Klid.
Jako by objektiv netvořil pouze fotografii.
Jako by vytvářel prostor.
Možná právě proto přežil tak dlouho.
Technické parametry časem zastarají.
Charakter nezestárne nikdy.
A Sonnar má charakteru na rozdávání.
Zajímavé je, že mnoho fotografů se k Sonnaru dostane, aniž by si to uvědomili.
Koupí si Jupiter.
Používají ho léta.
Obdivují jeho portrétní kresbu.
Jeho jemný přechod mezi ostrostí a neostrostí.
Jeho zvláštní způsob práce se světlem.
A teprve později zjistí, že se dívají na svět očima Berteleho myšlenky.
Myšlenky staré téměř sto let.
Na starých objektivech miluji právě tuto kontinuitu.
Člověk má pocit, že fotografuje současnost.
Přitom se pod jeho fotografiemi skrývají celé generace lidské práce.
Každá čočka.
Každý návrh.
Každý výpočet.
Každý neúspěšný pokus.
Všechno je tam stále přítomno.
Když vezmu do ruky Tessar, cítím disciplínu.
Když vezmu do ruky Heliar, cítím poezii.
Když vezmu do ruky Sonnar, cítím světlo.
Jako by jeho autor od začátku věděl, že fotografie není především o technice.
Je o světle.
A že ten, kdo dokáže zkrotit světlo, dokáže vyprávět příběhy.
Možná právě proto mám Sonnar tak rád.
Ne proto, že je slavný.
Ne proto, že je vzácný.
Ale proto, že připomíná jednu jednoduchou pravdu.
Fotografie nikdy nebyla o fotoaparátech.
Nikdy nebyla o objektivech.
Nikdy nebyla o parametrech.
Vždy byla o světle.
A málokterý objektiv tomu rozuměl lépe než Sonnar.
Některé objektivy fotografují svět.
Sonnar ho nechává zářit.
David Rosenkranc
