Článek
Když dnes vezmu do ruky starý Helios, Jupiter nebo Takumar, držím v ruce objektiv z jiné země, jiné kultury a jiné doby.
A přesto mě při pohledu skrze ně napadá jedna zvláštní věc.
Všechny vedou ke stejnému prameni.
K Německu.
Ne k Německu jako státu.
Ale k Německu jako místu, kde vznikla myšlenka moderního fotografického objektivu.
K místu, kde se světlo naučilo kreslit.
Když se narodila fotografie, objektivy ještě neexistovaly v podobě, jak je známe dnes.
Existovalo jen několik kusů skla.
Jednoduché čočky.
Konstrukce plné kompromisů.
Fotografie byla mladá.
Neostrá.
Pomalu vznikající.
Nikdo tehdy přesně nevěděl, jak má dokonalý objektiv vypadat.
Byla to doba experimentů.
Doba pokusů.
Doba, kdy se světlo teprve učilo procházet sklem.
Pak ale přišli lidé, kteří změnili všechno.
Ne fotografové.
Ne obchodníci.
Ne výrobci fotoaparátů.
Matematici.
Fyzici.
Optici.
Lidé, kteří věřili, že světlo lze pochopit.
A pokud ho lze pochopit, lze ho také ovládnout.
Kdykoli dnes čtu o historii objektivů, stále znovu narážím na stejná jména.
Carl Zeiss.
Ernst Abbe.
Otto Schott.
Paul Rudolph.
Ludwig Bertele.
Někdo založil firmu.
Někdo vytvořil nové sklo.
Někdo přišel s novou matematickou teorií.
Někdo navrhl objektiv, který změnil svět.
Dnes se jejich jména objevují v knihách a muzeích.
Ale jejich skutečný odkaz je ukrytý jinde.
V našich fotografiích.
Myslím si, že většina fotografů vnímá objektiv jako nástroj.
Já v něm vidím myšlenku.
Každý velký objektiv začíná otázkou:
Jak má svět vypadat na fotografii?
Možná to zní jednoduše.
Jenže právě v této otázce se skrývá celé tajemství optiky.
Má být obraz dokonale ostrý?
Má být jemný?
Má být světelný?
Má být levný?
Má být malý?
Každá odpověď vede k jiné konstrukci.
K jinému kompromisu.
K jinému pohledu na svět.
Když Paul Rudolph vytvořil Tessar, nevytvořil pouze nový objektiv.
Vytvořil nový způsob vidění.
Když Ludwig Bertele navrhl Sonnar, nepřidal další kus techniky do katalogu.
Vymyslel nový vztah mezi světlem a sklem.
A právě to mě fascinuje.
Každý slavný objektiv v historii je vlastně filozofická odpověď.
Matematická báseň.
Technický názor na realitu.
Dnes se často mluví o umělé inteligenci.
O počítačích.
O algoritmech.
Ale když se podívám do historie optiky, nacházím jiný druh geniality.
Představuji si konstruktéra sedícího u stolu pod lampou.
Před ním papíry.
Výpočty.
Nákresy.
Desítky pokusů.
Stovky oprav.
Možná roky práce.
A celé to úsilí směřuje k jedinému cíli.
Přimět světlo, aby vyprávělo příběh.
Možná právě proto miluji staré objektivy.
V moderním světě vzniká mnoho věcí rychle.
Staré objektivy ale pocházejí z doby, kdy byla trpělivost součástí tvorby.
Kdy se návrhy měřily na roky.
Kdy každý nový typ optického skla znamenal malou revoluci.
Kdy nebylo možné stisknout tlačítko a nechat počítač navrhnout stovky variant.
Existoval pouze lidský rozum.
Lidská představivost.
Lidská intuice.
Když dnes fotografuji starým objektivem, nevidím pouze obraz.
Vidím otázku, kterou si kdysi položil jeho autor.
A někdy mám pocit, že znám odpověď.
Jeden objektiv hledá dokonalost.
Jiný hledá krásu.
Další hledá světlo.
A některý hledá lidskost.
Právě proto kreslí každý jinak.
Právě proto existuje něco, čemu fotografové říkají charakter objektivu.
Mnoho let jsem si myslel, že sbírám objektivy.
Dnes si tím nejsem jistý.
Možná sbírám něco jiného.
Možná sbírám způsoby, jakými lidé v různých dobách přemýšleli o světle.
Každý Tessar.
Každý Sonnar.
Každý Biotar.
Je malý fragment lidského poznání.
Kousek historie uzavřený do kovu a skla.
A právě proto musí naše cesta začít zde.
V Německu.
V zemi dílen, laboratoří a optických výpočtů.
V zemi, kde vznikly myšlenky, které později doputovaly do Sovětského svazu, Japonska i zbytku světa.
V zemi, kde se světlo poprvé naučilo kreslit.
V příštím díle se podíváme na první z velkých legend.
Na objektiv, který změnil fotografii natolik, že jeho potomci žijí dodnes.
Na Tessar.
Na objektiv, kterému fotografové přezdívají:
Orel se čtyřmi čočkami.
David Rosenkranc
