Článek
Třetí díl série Duše objektivů
Existují objektivy, které fotografii ovlivnily. A pak existují objektivy, které ji změnily navždy.
Když se dnes podívám do své sbírky starých objektivů, vidím mnoho jmen.
Helios.
Jupiter.
Takumar.
Nikkor.
Oreston.
Každý z nich má vlastní charakter. Vlastní hlas. Vlastní příběh.
Když se ale vydám jejich stopami zpět do minulosti, téměř všechny cesty se nakonec začnou sbíhat.
Jako řeky mířící k jednomu moři.
A na jejich prameni stojí objektiv jménem Tessar.
Možná ne nejslavnější.
Možná ne nejdražší.
Ale bezpochyby jeden z nejdůležitějších objektivů, jaké kdy vznikly.
Na konci devatenáctého století už fotografie nebyla zázrakem.
Stala se řemeslem.
A spolu s tím přišel nový problém.
Fotografové chtěli lepší objektivy.
Chtěli větší ostrost.
Vyšší kontrast.
Menší zkreslení.
Objektivy té doby nabízely vždy něco z toho.
Nikdy však všechno najednou.
Každé zlepšení mělo svou cenu.
Každý krok vpřed znamenal nový kompromis.
A právě tehdy se objevil člověk jménem Paul Rudolph.
Muž, který se nesnažil vytvořit nejsložitější objektiv.
Snažil se vytvořit nejchytřejší objektiv.
Roku 1902 představil novou konstrukci.
Pouhé čtyři čočky.
Žádná okázalost.
Žádná složitost.
Pouze elegance.
Objektiv dostal jméno Tessar.
Říká se mu také:
Orel se čtyřmi čočkami.
Tuto přezdívku získal díky své výjimečné ostrosti a schopnosti „vidět“ detaily, které tehdejší objektivy často přehlížely.
Byl lehký.
Byl kompaktní.
Byl relativně levný.
A především fungoval.
Dokonale.
Někdy přemýšlím nad tím, proč se některé konstrukce stanou nesmrtelnými.
Není to genialitou samotnou.
Geniálních nápadů vznikly tisíce.
Je to schopností přežít.
Tessar přežil.
Ne roky.
Ne desetiletí.
Celé století.
Jeho potomci se objevili v milionech fotoaparátů.
V boxových kamerách.
Ve skládacích aparátech.
Ve středoformátech.
V přístrojích profesionálů i amatérů.
Mnoho fotografů používalo Tessar celý život, aniž by tušili, že právě on se dívá skrze hledáček.
A víš, co je na tom nejzajímavější?
Tessar není objektiv, který se snaží ohromit.
Nestaví na extravaganci.
Nemá vířivý bokeh jako Biotar.
Nemá světelnost Sonnaru.
Nemá romantickou jemnost Heliaru.
Tessar je poctivý.
Kreslí svět takový, jaký je.
Přesně.
Střízlivě.
Čistě.
Je v něm něco hluboce německého.
Úcta k řádu.
K jednoduchosti.
K funkci.
Když dnes vezmu starý Industar, cítím v něm Tessar.
Když vezmu některé staré japonské objektivy, nacházím v nich Tessar.
Když otevřu historickou literaturu o optice, Tessar se objevuje znovu a znovu.
Jako starý učitel.
Jako původní hlas, z něhož vznikla celá generace dalších konstrukcí.
Není náhoda, že mnoho slavných objektivů začíná právě u něj.
Čím déle se věnuji staré optice, tím více si uvědomuji, že skutečná krása nespočívá ve složitosti.
Spočívá v jednoduchosti.
Není těžké vytvořit komplikované zařízení.
Je těžké vytvořit něco jednoduchého, co funguje celé století.
A právě to se Paulu Rudolphovi podařilo.
Když dnes fotografuji starými objektivy, občas si představuji, jaké to muselo být před více než sto lety.
Na stole leží výpočty.
Kusy optického skla.
Nákresy.
Nespočet pokusů.
A někde mezi matematikou a představivostí vzniká objektiv, který přežije svého autora.
Objektiv, kterým budou fotografovat lidé, kteří se ještě ani nenarodili.
To je něco nádherného.
Většina lidských děl zmizí.
Tessar zůstal.
Možná právě proto jej považuji za jeden z nejdůležitějších objektivů historie.
Ne kvůli parametrům.
Ne kvůli slávě.
Ale proto, že dokázal něco vzácného.
Stal se součástí fotografického jazyka.
A podobně jako některá slova používáme každý den, aniž bychom znali jejich původ, používají fotografové už celé generace myšlenky Paula Rudolpha, aniž by si to uvědomovali.
To je možná největší forma nesmrtelnosti.
Tessar nebyl jen objektiv.
Byla to myšlenka.
A ta myšlenka žije dodnes.
David Rosenkranc
