Článek
Mám rád staré objektivy. Ne proto, že jsou vzácné, nebo že mají sběratelskou hodnotu. A už vůbec ne proto, že by byly dokonalejší než objektivy moderní.
Mám je rád proto, že mají charakter.
V době, kdy se fotografie stále častěji měří pomocí grafů, laboratorních testů a nekonečných tabulek, mám někdy pocit, že se zapomnělo na jednu jednoduchou otázku: JAK OBJEKTIV KRESLÍ?
Právě v té větě je ukryto vše. Neptám se, jak je ostrý. Neptám se, kolik megapixelů dokáže využít. Neptám se, jak dopadl v testu.
Ptám se, jak vidí svět. Protože fotografie není jen technika. Je to způsob vidění. Mnoho fotografů považuje za nejdůležitější součást fotoaparátu samotné tělo. Ale já to tak nikdy necítil.
Fotoaparát je důležitý. Je to mechanismus. Je to nástroj. Je to schránka pro film nebo snímač. Ale obraz vzniká jinde. Vzniká v objektivu.
Právě tam se světlo objektivu poprvé setkává s myšlenkou svého autora.
Objektiv rozhoduje o tom, jak budou vypadat světla v dálce. Jak vypadat stíny. Jak jemná bude tvář člověka. Jak se bude obraz rozplývat do neostrosti. Jakou náladu ponese fotografie ještě dříve, než stisknu spoušť.
Čím déle se starými objektivy fotografuji, tím více si uvědomuji jednu zvláštní věc.
V každém z nich je ukrytý podpis autora. Ne podpis vyrytý do kovu. Ani jméno na štítku. Ale podpis myšlenkou, kterou autor vložil do svého díla.
Někde před desítkami let seděl optický konstruktér nad kreslícím prknem. Hledal cestu skrze fyzikální zákony. Zápasil s vadami zobrazení. Hledal kompromis mezi světelnosti, ostrosti, kontrastem a charakterem. Každé jeho rozhodnutí v objektivu zůstalo. Je tam dodnes. Je ukryto v bokehu. V protisvětle, v kresbě stromů proti obloze.
V zvláštním způsobu, jakým objektiv proměňuje skutečnost v obraz.
Když dnes fotografuji Heliosem, nedržím pouze sovětský objektiv. Když fotografuji Jupiterem nedržím pouze kus skla v kovu.
Držim v ruce pokračování příběhu, který začal dávno před mým narozením. Příběhu lidí, kteří se snažili naučit světlo kreslit.
Právě proto mě fascinují staré objektivy více než samotné fotoaparáty. Fotoaparáty jsou technická zařízení. Objektivy jsou filozofie. Každý z nich představuje jinou odpověď na otázku:
Jak má fotografie vypadat?
Jak má působit?
Jak má vyprávět?
Jak má cítit?
Možná právě proto se nikdy nenechám úplně okouzlit technikou dokonalosti.
Dokonalost bývá často tichá. Charakter naopak mluví. Staré objektivy mají své vady. Někdy vinětují. Někdy ztrácejí kontrast. Někdy kreslí způsobem, který by moderní konstruktér považoval za chybu. A právě proto je milujeme. Protože právě v těchto nedokonalostech často sídlí jejich osobnost. Podobně jako staré housle nejsou dokonale přesné a přesto mají hlas. Podobně jako lidská tvář není dokonale souměrná a přes to je krásná. Podobně jako starý rukopis není dokonale rovný a přesto v něm poznáme člověka, který ho napsal. A někdy mám pocit, že při fotografování nevedu rozhovor jen se světem před sebou, ale vedou ho se mnou i lidé kteří objektiv navrhli. Lidé kteří tu už dávno nejsou, ale jejich myšlenka tu s námi stále žije skrze několik optických čoček, díky nímž vznikají ty všechny nádherné obrazy nakreslené objektivy jímž propůjčili svou duši.
Tato série článků nebude o testech, měření a ani technických tabulkách. Ale o lidech. O světle, příbězích, objektivech, které dodnes nesou podpis svých autorů.
A právě proto vznikla.
David Rosenkranc
Fotograf a milovník historické optiky. Série Duše objektivů je věnována příběhům lidí, kteří naučili světlo kreslit.
