Korporátní inkvizice: Káva a kravata

Vítejte ve světě, kde se káva mísí s potem a slzy se maskují jako oční kapky. Vstupte do korporátní džungle – místa, kde „týmový duch“ bývá jen sofistikovaný název pro výdrž a work-life balance zní jako vtip, kterému se nejvíc smějí na HR.

Když jsem do téhle džungle vstoupil poprvé, byl jsem naivní hlupák s hlavou plnou snů a peněženkou plnou… no, ničeho. Myslel jsem si, že korporátní svět je jako šachy: strategická hra s jasnými pravidly. Víc jsem se nemohl mýlit. Je to spíš jako šachy, kde každý hráč má jiná pravidla, nikdo je nezná. A vy? Vy jste pěšec, který si chvíli myslí, že může být králem.

Představte si, že jdete na poradu. Všichni se usmívají, přikyvují a vy máte pocit, že jste v přátelském prostředí. Naivko. Kolega nalevo od vás už zincesoval vaši profesní popravu, ten napravo počítá, kolik minut zbývá do jeho dalšího záchvatu, a váš šéf přemýšlí, jak vám říct, že váš projekt je „skvělý“, jen rozpočet se musel přesunout na něco důležitějšího – třeba na nový kávovar.

A co je na tom nejhorší? Začnete si myslet, že je to normální. Že je v pořádku trávit víkendy odpovídáním na e-maily. Že je v pořádku obětovat dovolenou kvůli prezentaci, kterou stejně nikdo číst nebude. Gratuluji, právě jste se stali plnohodnotným členem korporace.

Ale nebojte se. Tohle není jen sbírka stížností a temného humoru (i když obojího tu bude požehnaně). Je to i příručka přežití. Ukážu vám, jak hrát bez pravidel a přitom si zachovat aspoň zlomek příčetnosti.

Možná si říkáte, proč číst něco tak depresivního, jako je text o životě v korporátu. No – proč lidé sledují horory? Aby se báli, smáli, a hlavně byli rádi, že nejsou těmi chudáky na plátně. Tak vidíte: dělám vám laskavost.

Ale vážně: tahle kniha není jen o přežití. Je to i výzva k uvědomění, že práce má být součást života, ne jeho náhražkou. Že mentální zdraví není luxus. A že je v pořádku říct toxickému prostředí „ne“ – samozřejmě diplomaticky a s úsměvem, jak se na správného korporátního drona sluší.

Připravte se na divokou jízdu. Bude to jako horská dráha, jen místo bezpečnostních pásů máte smlouvu na dobu neurčitou a místo adrenalinu vás občas pohání čistý strach a kofein.

Vítejte v Korporátní inkvizici.

Ráno v korporátu začíná dlouho předtím, než skutečně dorazíte do kanceláře. Už při probuzení cítíte ten známý knedlík v krku, mírnou nevolnost a touhu zavolat, že máte chřipku, mor nebo že jste právě zemřeli. Jenže ne – jste zodpovědný korporátní dron. Takže vstanete, navlečete se do obleku, který vypadá stejně jako oblek dalších dvou set kolegů, a vydáte se na cestu.

Cestou si opakujete mantru dnešního dne:
„Jsem šťastný. Miluju svou práci. Nepotřebuju skutečný život.“
Pokud si to zopakujete dostatečně často, možná tomu i uvěříte. Aspoň do oběda.

Jakmile vstoupíte do kanceláře, začíná show. První, co uvidíte, je skupinka kolegů shromážděných kolem kávovaru. Vypadá to jako scéna z dokumentu o životě surikat – jen místo hlídání predátorů sledují, kdo přišel pozdě a kdo vypadá podezřele spokojeně.

A teď přichází první důležité rozhodnutí dne: připojit se ke skupině, nebo nenápadně proklouznout ke stolu? Obě možnosti jsou špatné.

Pokud se rozhodnete být týmový hráč, připojíte se. Začne sociální experiment zvaný ranní káva s kolegy. Po čase zjistíte, že tahle skupina má své druhy. Skoro jako zoologická zahrada – jen s lepšími přístupovými kartami.

Korporátní expert
Objednává si co nejmenší kávu. Espresso? Moc velký. Ristretto? Ano. Proč? Protože menší káva = větší ego. Logika? Žádná. Ale působí důležitě, když usrkává svůj mikroskopický doušek a tváří se, že chápe svět.

Trendový kávičkář
Je vždy o krok napřed. Flat white? To se nosilo kdysi. Oni už experimentují s kávou fermentovanou v žaludku cibetky, která byla krmena výhradně bio banány. Příště, až je uvidíte objednávat si „sokolí mléko“ do cappuccina, ani nemrknete. Prostě přikývněte a dělejte, že víte, o čem mluví.

Kávový závislák
Má divoký pohled a třes v ruce, dokud nedostane první dávku. Hrnek velikosti kbelíku. Nápisy typu „Káva = život“. Pokud ho potkáte před jeho ranní dávkou, vyhněte se mu. Ne proto, že by byl zlý. Protože ještě nedostal svou dávku a necítí se být člověkem.

Čajový rebel
V kavárně si objedná čaj. Všichni na něj koukají se směsicí podezření a lítosti. Je to ten typ člověka, co na firemním večírku pije vodu a ve fitku čte knihu. Rebel, ale s bylinkami.

Zdravý nadšenec
Dokáže i z kávy udělat zdravotní rituál: „Bezmléčné latte s mandlovým mlékem, špetkou kurkumy, kapkou kokosového oleje a práškem z jednorožce?“ Žádný problém. Jejich objednávka trvá déle než průměrná porada a baristům při ní tuhne úsměv na rtech.

Celý tento kávový rituál může trvat klidně i hodinu a půl. Čas, za který byste mohli zhlédnout film, upéct dort nebo se naučit základy žonglování. Místo toho posloucháte Karlův monolog o dietě a Petřiny zážitky z víkendu na chatě.

Na jedné straně víte, že se nemůžete jen tak vytratit, protože byste byli za asociálního vyvrhele. Na straně druhé jste si bolestně vědomi hory e-mailů a úkolů, které na vás čekají. Je to jako být chycen mezi hydrou a Godzilou, jen méně epické a mnohem víc únavné.

A tak stojíte, s falešným úsměvem přilepeným na tváři, přikyvujete na správných místech a občas prohodíte banalitu, aby si všichni mysleli, že jste „v pohodě týmový hráč“. Mezitím počítáte minuty a přemýšlíte, jestli by bylo příliš nápadné, kdybyste „náhodou“ polili kalhoty kávou a museli odejít.

Když se ranní skupinka konečně začne rozcházet, vypadá to, že se všichni vracejí ke svým stolům pracovat. To je samozřejmě jen zdání.

Ještě než dojdu ke svému místu, všimnu si, že jeden z kolegů zahýbá opačným směrem. Na toalety. Nejde tam náhodou. Jde tam cíleně, s výrazem člověka, který ví, že nejbezpečnější místo v kanceláři je tam, kam se nikomu nechce pokládat otázky. Zavře se v kabince a na chvíli (20 minut) zmizí z pracovního vesmíru. Pokud ho někdo potká později, vždycky existuje univerzální vysvětlení: „nějak mi nebylo dobře“.

O pár metrů dál se jiná skupinka vydává ven. Kuřáci. Mají společensky přijatelný důvod odejít, a hlavně nikdo přesně neví, jak dlouho to má trvat. Deset minut se umí protáhnout na třicet, zvlášť když se přidá filozofická debata, stížnosti na práci a nenápadný pocit sounáležitosti. Navíc – vždy se dá říct, že šlo o networking.

Zatímco se část lidí rozplynula směrem k výtahu a část směrem k toaletám, další mizí tiše. Rozptýlí se po patře a obsadí prázdnou zasedačku. Oficiálně proto, že potřebují klid na soustředění. Neoficiálně proto, že tam je ticho, nikdo se neptá a obrazovka notebooku může zůstat prázdná o něco déle.

Někteří se vrátí ke svým stolům. Vypadají neuvěřitelně zaneprázdněně. Mají otevřených několik oken, v ruce pero a soustředěný výraz. Kdyby je někdo pozoroval z dálky, vypadají jako pilíře produktivity. Kdyby se podíval blíž, zjistil by, že plánují dovolenou nebo jen zírají do prostoru a snaží se znovu nadechnout.

A pak jsou tu ti, kteří se skutečně pustí do práce. Aspoň to tak vypadá. Rychlé psaní, klikání, vážné pohledy. Ve skutečnosti jen dohánějí osobní e-maily, zprávy a věci, které se dají řešit pod rouškou pracovního nasazení. Pro okolí ideální zaměstnanec.

Během pár minut je kancelář plná lidí – a přesto je prázdná. Všichni někam zmizeli, aniž by odešli. Práce se odložila, rozmělnila a rozpustila v sérii drobných úniků, které jsou tak běžné, že si jich už nikdo nevšímá.

A já stojím u svého stolu a říkám si, že tohle není chaos.
Tohle je systém.

A pak je tu on. Ten jeden kolega, který vždy přijde pozdě. Ne o pět minut. Ne o deset. Dorazí ve chvíli, kdy už všichni sedí u stolů a snaží se plánovat oběd.

S kávou v ruce vkročí do open space jako filmová hvězda na červený koberec. Doprovází ho směs otrávených pohledů (od těch, kdo mu závidí) a soucitných úsměvů (od těch, kdo si myslí, že musel mít důvod).

A pak to přijde:
„Nemůžete uvěřit, kolik toho dneska už mám za sebou!“
nebo
„Ten provoz je vražedný, musel jsem řešit tři krize cestou sem!“

A než se nadějete, už si k sobě přitáhl minimálně jednoho dalšího korpo drona, aby mu detailně vylíčil své ranní drama. Tito dva pak stráví následující hodinu (nebo dvě) v intenzivní konverzaci, která vypadá nesmírně důležitě, ale ve skutečnosti se točí kolem nejnovějších drbů z jiných oddělení anebo stížností na novou starou kantýnu.

Je fascinující, že tyto dva jedince už nikdo ten den nepotká. Jako by se vypařili do éteru korporátní reality, zanechávajíce za sebou jen prázdné hrnky od kávy a nezodpovězené e-maily.

Možná si říkáte, jak je možné, že toto vše prochází bez povšimnutí. Kde je management? Kde jsou ty pověstné oči šéfa?

Pravda je taková, že váš přímý nadřízený sedí pravděpodobně jen pár metrů od vás. Proč? Protože on sám je součástí tohoto systému. On také potřebuje svých šest káv denně, své cigaretové pauzy a občasný únik na toaletu s telefonem v ruce.

Dokud nikdo shora nezačne tlačit na výsledky, váš šéf bude spokojeně ignorovat tyto malé úniky. Koneckonců, dokud se práce nějak udělá (obvykle v panice těsně před deadlinem), proč by se stresoval?

Jenže pak přijde problém. Nemusí být velký. Stačí drobnost, nepříjemný dotaz nebo tlak shora. A v tu chvíli se všechno změní.

Najednou systém funguje jako větrák.
Tlak shora se rozletí po prostoru, rozmetá všechno kolem a hlavní cíl je jediný: aby ten, kdo stojí u vypínače, zůstal čistý.

Myslíte si, že přijít do práce brzy je dobrý nápad? Že si v klidu vypijete kávu a začnete produktivně? Logická myšlenka. A proto nefunguje.

Jednoho dne jsem dorazil v sedm ráno. Důvod byl jednoduchý: nespavost. Poslední rok jsem si zvykl na to, že telefon zvoní v podivné hodiny a někdo něco „jen rychle potřebuje“. Spoiler: nikdy to není rychlé.

Přišel jsem s představou, že si v klidu sednu, vypiju kávu a budu mít náskok. Jenže v korporátu existuje ještě jedna hra: kdo přijde první, stává se první zastávkou pro všechny ostatní. Než jsem se stihl nadechnout, už se kolem mě vytvořila skupinka nadšených kolegů a začala vyprávět o „důležitém projektu“, který posune firmu vpřed. Fascinující. Jen by mě zajímalo, kdy a kdo na tom chce pracovat.

Ponaučení? Někdy je lepší přijít „na čas“ než příliš brzy. Skutečná moudrost možná spočívá v tom umět načasovat příchod tak, abyste minuli ranní rituály, vyhnuli se zasedačkovým nomádům a stihli obsadit poslední volné místo, kde se dá na chvíli vypnout.

Nebo je ponaučení jednoduché: v korporátu nikdy nevyhrajete. Můžete jen doufat, že prohrajete s co největší grácií.

A pamatujte: káva možná pohání korporátní svět. Jen ne produktivitou. Spíš jako palivo pro absurdní divadlo, ve kterém všichni hrajeme hlavní roli, aniž bychom znali scénář.

Poznámka autora:
Tento text je součástí připravované knihy. Verze publikovaná na Médium je záměrně umírněnější a slouží jako ochutnávka.

Zároveň je to způsob, jak zjistit, jestli má smysl tyto texty dál rozvíjet – tady na Médium, nebo spíš v podobě uzavřené knihy. Pokud byste chtěli dát najevo podporu i jinak než komentářem, je to možné zde: