Článek
Prvně jsem měl takovou tu krásnou, čistou představu, že politikaření je disciplína pro lidi „tam nahoře“.
Pro ty, co sedí v prosklených kancelářích, mají drahé židle, drahé hodinky a výraz člověka, který právě zachránil firmu před bankrotem tím, že přehodil tři obrázky v prezentaci.
Já jsem byl přece normální korpo dron. Nový člověk. Tichý pracant. Naivní tvor, co věří, že když bude dělat svou práci dobře, tak se to nějak… projeví třeba v navýšení mzdy nebo přistane nějaký ten lepší bonus.
Jak jsem se mýlil.
Politika v korporátu se neobjevuje až v momentě, kdy máte manažerský titul. Politika vás přepadne ještě dřív, než si stihnete zapamatovat, kde jsou záchody a jak se jmenuje ta kolegyně, co se na vás vždycky usměje, ale nikdy se jí nepohnou oči.
Je to jako kocovina.
Ne proto, že by byla zábavná. Ale protože je nevyhnutelná. Každý ji nesnáší. Každý tvrdí, že „už nikdy“. A stejně si to v určité chvíli se s ní znovu potká– jenom tady se tomu neříká kocovina, ale „firemní kultura“.
A podobně jako kocovina, i kancelářská politika se objeví v té nejméně vhodné chvíli.
Třeba když si poprvé řeknete, že jste se konečně chytil. Že máte našlápnuto. Že jste udělal něco dobře. Že možná přijde povýšení.
Prásk.
Najednou zjistíte, že někdo byl rychlejší. Ne ve smyslu schopnější. Spíš ve smyslu… pružnější. Zákeřnější. Lepší ve hře, kterou jste ani nevěděl, že hrajete. A co si budeme povídat vy ji hrajete každý den.
V tu chvíli se vám začne v hlavě skládat nový obraz.
Ne jak funguje firma. Ne jak funguje tým. Ale jak se hraje tahle reality show.
Taková ta, kde nikdo nezná pravidla, ale všichni se tváří, že je znají. Kde se tváříte, že „spolupracujete“, a přitom si každý hlídá, kdo komu dluží laskavost, kdo s kým obědval a kdo byl v kopii v e-mailu s předmětem „FYI“.
V té show máte všechny archetypy.
Jsou tam workoholici, co skutečně makají. Chudáci. Ti ještě věří, že výkon je měřitelný.
Jsou tam oblíbenci šéfů – profesionální přitakávači, co umí přikyvovat i ve chvíli, kdy nikdo nic neřekl.
Máme tu i svalovce, co chodí do firemní posilovny a při každé prezentaci mají připravenou historku o osobním rekordu v benchi nebo čemkoliv jiném, protože nic neříká „vedení“ víc než fakt, že někdo zvedne sto kilo, ale zároveň nedokáže poslat smysluplný e-mail.
A pak jsou tam ti… zákeřní. Ti, co se vypracovali nahoru tím, že použili záda ostatních jako žebřík. Ti, co nikdy nic neřeknou přímo, ale vždycky tak, aby to šlo vyložit třemi způsoby anebo čtyřmi.
A víte, co je na tom všem nejbizarnější?
Ta iluze profesionality.
Všichni se tváří, že jsou tady proto, aby „přinášeli hodnotu“. Nebo „posouvali věci dopředu“. Nebo „optimalizovali procesy“. Stačí si vybrat ze slovníku korpo-řeči, který jste nikdy nechtěl studovat, ale život vás k tomu donutil.
Jenže pod tou fasádou drahých obleků, komunikačních kanálů, Power Pointových prezentací a povinných úsměvů je to pořád stejný svět, jaký znáte ze základky.
Jenom místo házení svačin po sobě korpo droni hází jeden druhému klacky pod nohy.
Jenom místo „já to řeknu paní učitelce“ máte „dám tě do kopie“.
Anebo místo toho, aby se někdo urazil na chodbě, se urazí v e-mailu, který začíná „Jen malý follow-up…“ a končí pasivně agresivním smajlíkem, co má navodit dojem, že je to vlastně celé přátelské.
A tehdy mi došlo něco zásadního.
Politika v korporátu není vedlejší produkt. Není to chyba systému. Je to denní chléb.
A pokud ho nechápete, budete mít pocit, že neustále doháníte něco neviditelného. Že se snažíte běžet maraton podle mapy, kterou vám nikdo nedal. Že děláte věci správně, a přesto se vaše úspěchy občas připíší někomu jinému, a vy ani nevíte jak.
V další části vám představím konkrétní typy těch, kteří tuhle hru hrají profesionálně.
Já jim říkám ambiciózní… no, to si ještě doladíme podle toho, jestli to jde na Médium nebo do knihy.
Ale pointa zůstává stejná:
Korporát nejsou šachy.
Korporát jsou šachy, kde se figurky usmívají, tváří se, že všichni hrajeme společně, a zároveň vám berou královnu, zatímco vám podávají vaše p… kafe 😊.
Poznámka autora:
Tento text je součástí připravované knihy. Verze publikovaná na Médium je záměrně umírněnější a slouží jako ochutnávka.
Zároveň je to způsob, jak zjistit, jestli má smysl tyto texty dál rozvíjet – tady na Médium, nebo spíš v podobě uzavřené knihy. Pokud byste chtěli dát najevo podporu i jinak než komentářem, je to možné zde:
