Článek
K BABIČKÁM SE NEČUCHÁ ANEB JAK VONÍ TCHÝNĚ
Věříte na zázraky? Pokud ano, tak si přečtěte o jednom vánočním, takřka pohádkovém. Je to příběh o zlé čarodějnici (tchýni) a paličaté královně (snaše). Čarodějnice byla po většinu svého života zlá, protože byla nešťastná. Ale ve své zaslepenosti si ani neuvědomovala, jak se k ostatním chová. Až malá princezna Barunka jí vyjevila pravdu. A věřte nebo ne … i když ji to stálo hodně přemáhání a nebylo to hned a už vůbec ne snadné, … změnila se. (A nemyslím tím k horšímu).
Prosinec se přehoupl do druhé poloviny a Zuzana měla starostí až nad hlavu. Jednak musela coby barvička ve Sfinxu dohlížet na receptury u výrobní linky na želé a k tomu ještě zaskakovat za nemocnou kolegyni. Jednak jako matka a manželka se chtěla co nejlépe starat o Honzíka s Barunkou a manžela Karla. A před Vánocemi samozřejmě uklidit, uvařit a napéct cukroví. A pak tu byla ještě jedna nevděčná, naštěstí pouze epizodní role, ve které nemohla uspět ani, kdyby se na hlavu stavěla. Tou rolí byla postava snachy, kterou už deset let hrála v melodramatu Tchyča a já.
Karla ji představil Standa. Jeden z jejich tří starších bratrů. Standa s Karlem studoval na Vysoké škole ekonomické v Praze a pozval ho na Hromnice na víkend k nim na Moravu. No … a protože se Standa ten rok odhodlal k coming outu (přiznal, že je gay), všichni z počátku Karla považovali za jeho přítele. Popravdě kdybyste oslovili deset náhodných kolemjdoucích s dotazem, který z těch dvou chlapců má rád jiné chlapce, minimálně devět by jich ukázalo na Karla, protože ten přesně odpovídal mylné představě, že gay znamená zženštilý. Karel vyrůstal jen s panovačnou matkou Alžbětou II. (Alžběta byla i Karlova babička). Vychovatelkou, která se k němu chovala stejně jako ke svým svěřencům na polygrafickém internátě, kde vládla tvrdou rukou. Otce Karel nikdy nepoznal a veškeré dotazy na něj byly doma tabu. Že Karel není tím, kým se zdá být, Zuzce došlo až o dvě návštěvy později, ale ač na ní koukal jak na svatý obrázek, k žádnému posunu v jejich sbližování nedocházelo. Zuzka byla holka od rány a jemu se pokaždé rozklepala kolena, když s ní měl promluvit. Až o půl roku později v srpnu na Vavřinca, na večerním bigbítu posilněn dvěma pivy z kelímku, jí konečně vyznal lásku a odvážně dodal, že by se s ní chtěl pomilovat.
Zuzka, znavená ze všech těch vysílaných signálů a posilněná šesti pivy, ovšem jeho výzvu nereflektovala.
„Milej zlatej, to asi nepůjde,“ odtáhla se od něj a čekala na ten jeho psí pohled. Když se proměnil v bafíka šibalsky se usmála a pak mu pošeptala do ucha ty nejkrásnější slova, co kdy slyšel, „nechci pomilovat, ale pořádně vošukat.“
Ve finále to bylo spíš to milování, ale s přibývajícími zkušenostmi a praxí se Karel postupně proměnil v toho pravého muže. Jen to chvíli trvalo.
Jakmile dokončil studium, dal Praze vale a nastěhoval k Opálovým do dvougeneračního domu. Když Zuzka viděla, že má v koupelně víc kosmetických přípravků než ona, včetně pleťové vody, málem ji omývali tou svěcenou. I místní se na něj zpočátku dívali skrz prsty. Přeci jen tahle naplavenina „sbalila“ nejkrásnější holku ve vsi. Postupem času ho ale přijali mezi sebe a z toho Pražáka se stál náš Kája. Našel si práci ve Zlíně, naučil se sekat trávu, štípat dřevo, kydat hnůj a zamiloval se do včelaření. Jeho přerod ve „vesnického balíka“ jeho autoritativní matku od počátku iritoval a neustále mu předhazovala, že si zničil život. Ve skrytu duše doufala, že se té cácorky co nevidět nabaží, dostane rozum a vrátí se domů. Jenže Kája se Zuzky nabažit nemohl, a když mu pošeptala ještě krásnější slova než tu srpnovou noc, a to že se stanou rodiči, následovala svatba a čtyři roky po Honzíkovi přišla na svět ještě Barunka.
Alžběta II. mladé navštěvovala sporadicky, a když už se k nim přeci jen vypravila, měla z toho Zuzka rozhozené čakry týden před a čtrnáct dní poté. Ze začátku jejich vztahu se vážně snažila Kájově matce zalíbit, ale jakmile zjistila, jaký je to studený čumák a jak proti ní brojí, snažit se přestala. A odtud byl už jen krůček k drobným poťouchlostem a otevřenému nepřátelství. Těmi drobnými poťouchlostmi byly třeba typické moravské výrazy, které Alžběta II. nesnášela a které Zuzka o to víc používala. „Vemte si šufánek a naberte si polévku. Lukše jsou v misce. A ke kuřeti chcete zemáky nebo rýži?“
Jejich konflikty mírně ubraly na intenzitě až po narození Barunky, kdy se u tchýně probudily dosud nepoznané city. Aby jí mohla vídat, tak dokonce ubrala ze své hašteřivosti a nenapomínala Zuzku kvůli každé maličkosti, s tím, že ona to dělá takhle a Kája to má rád takhle. Stále ovšem nebyla schopná sebereflexe, a tak Zuzka zůstávala ve střehu, kdykoli se u nich objevila. Bylo tomu i teď, když si do telefonu stěžovala nejlepší kamarádce Katce. Pro Alžběta II. kdysi s Káťou nad třemi lahvemi Modrého Portugalu dokonce vymyslely příhodnou přezdívku, kdy ze slov tchýně a píča vznikla tchýča. Tentokrát však Zuzka nebyla dost obezřetná a nevšimla si, že čtyřletá Barunka je za dveřmi jedno velké ucho.
A tak se stalo, že když se babička Alžběta II. pozdravila s celou Opálovic rodinou, a pak se láskyplně mazlila s Barunkou, ta si k ní přivoněla. Totéž se opakovala i druhý den a to už bylo Alžbětě II. podezřelé.
„Prosím tě, Barunko, proč ke mně pořád čucháš?“
„Chci vědět, jestli už páchneš,“ odpověděla bezelstně Barunka.
„Prosím tě, proč by babička páchla?“ dožadoval se vysvětlení Kája.
„No… maminka říkala tetě Kátě, že přijede tchýča a bude u nás zase smrdět celý Vánoce.“
