Článek
„Tak co Ondrášku, už máš nějakou nevěstu?“ ptával se pravidelně synovce Ondry zapřisáhlý „starý“ mládenec, strýc Pepa.
„Stlejdo, holky sou plaštený,“ odpovídal coby capart ledva jeslím odrostlý.
Později už neodpovídal vůbec, jen teatrálně obracel oči v sloup a plácal se dlaní do čela.
Co by za takovou otázku, vedoucí k podnětné diskuzi, dal dnes ve věku dvanácti let, kdy hořel láskou ke spolužačce Lauře. Nutně potřeboval poradit jak ji zaujmout, oslovit. Ale koho požádat o radu, když kamarádi mají jen silácké řeči a skutek utek. Navíc, kdyby jim prozradil, kdo že je předmětem jeho zájmu, určitě by to vytroubili a on by měl z ostudy kabát. Rodiče samozřejmě nepřicházeli v úvahu. Tátu zajímalo jen jak hraje Slavie a máma v něm pořád viděla malého usopleného chlapečka. Vůbec netušila, jak se mu plaší hormony, zatímco dospívá v muže.
Tady pomůže jen strejda Pepa, došlo mu, že o deset let mladší bratr jeho mámy Věrky je ideálním kandidátem. Nikdy se sice neoženil, ale seznam potenciálních tetiček, které k nim během let vodil na nedělní oběd, byl úctyhodný. Ondra z nich měl nejradši Dominiku, vždycky pěkně voněla a přinesla mu něco na zub. A taky mu půjčovala walkmana a trvala na tom, aby jí tykal. Jenže Dominiku vystřídala Naďa a Naďu Anežka. A právě kvůli Anežce k nim toho zářijového sobotního večera Pepa dorazil. V povznesené náladě. Ondrovi rodiče neměli z jeho neohlášené návštěvy vůbec radost. Jeho táta právě naléval svému nadřízenému domácí slivovičku a máma chválila jeho manželce blůzu spíchnutou podle Burdy.
„Nazdar mládeži,“ vpotácel se do obývacího pokoje strýc Pepa, a slovy „co slavíme?“ se rovnou začlenil do kolektivu a uvelebil na gauč.
Věrka taktně pomlčela o tom, že slaví Frantovo povýšení, protože věděla, že by tím spustila stavidla toku nepublikovatelných nadávek na stranu a vládu, a s povýšením a hlavně přidáním by se mohli rozloučit.
„Tady je to jak U Suchánků, naleje mi někdo?“ dožadoval se strýc alkoholu, když už se nedočkal odpovědi.
„Dáte si s námi ovocnou bowli?“ nabídla mu paní náměstková, které charismatický vlasáč imponoval.
„Ty vole, já nechci žádnej kompot,“ uhasil plamínky zájmu hned v prvopočátku Pepa.
„Co tě k nám přivádí?“ snažila se situaci zachránit Věrka.
„Líd … Mar … Anežka,“ těžko hledal to správné jméno.
„Strejdo, ale u nás přece není,“ snažil se mu vysvětlit Ondra, který zůstal stát mezi dveřmi z chodby do obýváku.
Strejda do sebe kopnul náměstkova panáka slivovice a rozhořčeně pravil, „právě, že nikde není. Josífek ji všude hledal. U mrtvoly, v Žumpě, V práci, v Nároďáku, U Lenina,“ vyjmenoval všechny oblíbené hospody, „jakoby se po ní slehla ta …?“ Na zem už si nevzpomněl a kopnul do sebe i švagrova panáka. Nikdo z přítomných nevěděl, co na to říct.
„Josífek pak přišel do chalupy a tam taky nikdo … pusto a prázdno, tak si řekl, že navštíví rodinu.“
Ondrovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že o sobě strejda mluví ve třetí osobě a chalupa je jeho družstevní garsonka 1+1.
„Nechala mi tam jenom tohle,“ pronesl zhrzeným hlasem, sáhl do kapsy bundy a rozložil na skleněnou desku stolu Anežčiny červené kalhotky. Z toho jak byly malé a zmuchlané šlo jednoduše odvodit, že byly použité a že Anežka měla na rozdíl od Ondrovy mámy a paní náměstkové úzkoprofilové pozadí. Náměstek vykulil oči jak přišlápnutá žába a zaskočil mu chlebíček. Stejné, jen v bílé barvě, nosila i jeho sekretářka.
„Pepo, to už by snad stačilo,“ chopil se překvapivě iniciativy Franta, „měl bys jít domů a to hned!“ poručil mu a snažil se ho zvednout z gauče.
„A kde domov můj?“ zaštkal žalostně Pepa. Ondra ho nikdy neviděl tak rozhozeného. Všechny ty tety střídal jak ponožky a vždy tak činil s nonšalantností Casanovy.
„Já strejdu radši doprovodím,“ nabídl se Ondra.
Jak si to tak šněrovali sobotní nocí, sebral Ondra odvahu a po důrazném zakašlání spustil, „Strejdo, můžu se tě na něco zeptat?“
„Jde o ženský?“ odtušil strýc. Čerstvý vzduch a špacír k domovu na něj měly blahodárný účinek.
„Spíš o holku,“ korigoval počet a věk, „jak to víš?“
„Tak třeba s matematikou by ti Josífek nepomohl,“ dal si dvě a dvě dohromady strejda, „i když pár slušnejch čísel s Anežkou taky vyčaroval,“ zaleskly se mu oči.
„Libí se mi jedna holka ze třídy … Laura,“ vymáčkl se Ondra a stydlivě hypnotizoval obrubníky chodníku.
Strejda viditelně ožil, „jaký má Laura oči?“ Svůj dotaz podpořil gestikulací, kdy na hrudníku dlaněmi opakovaně vykouzlil dva bochánky.
„Modrý,“ nechápal Ondra, proč ho to zajímá.
„Jo tak,“ pochopil strejda, že na druhou metu se ještě nedostal, „tak v čem je problém, chlapče zlatý?“
„Ještě jsem s ní nemluvil … teda jako mezi čtyřma očima … je ve třídě nová, přistěhovala se o prázdninách.“
„Takže nevíš jak ji oslovit, pozvat na rande?“ pochopil Pepa, „to je jednoduchý jako facka. Nesmíš se bát, počkej si až bude sama, podívej se jí zpříma do očí, usměj se a pak něco řekni.“
„Ale co?“ dožadoval se Ondra přesně dané formulace.
„To je přece jedno, nejde o to co řekneš, ale jak to řekneš. Musíš být sebevědomý, dát jí najevo zájem a pak se maličko stáhnout a nechat ji v nejistotě. Ona pak bude uhánět tebe.“
„Takže je jedno co řeknu?“ nešlo to Ondrovi na rozum.
„Pamatuješ si na Dominiku?“ odpověděl strýc otázkou.
Jak bych mohl zapomenout, nepatrně se začervenal Ondra. Když ho předloni o vánočních svátcích laškovně objímala a lechtala během sáňkování, měl svou první erekci.
„Dominika byla fajn,“ připustil.
„Tak si představ, že Josífek se s ní seznámil v krytém bazéně. Plavali ve stejné dráze. Ona kraula, on prsa a neustále ji naháněl, protože plavala hrozně rychle, a on by neskousl, kdyby ho porazila holka. Takže když se o nějakých padesát bazénu později zastavila, tak taky vyplaval nad hladinu a zadýchaně pravil: slečno, Vy jste mi teda dala pokouřit. Chápeš, takovou blbost, kterou si mohla vyložit úplně jinak, ale stejně s ním šla na rande,“ uzavřel své vyprávění Pepa. „A i na to kouření došlo,“ dodal ještě a spiklenecky na Ondru mrknul.
Ondra sice nechápal co je na tom vdechování smradlavého kouře tak úžasného, ale to podstatné si ze strejdovi přednášky odnesl.
Hned v pondělí odpoledne po škole nedočkavě chvátal k jeho domovnímu zvonku. Vyběhl schody do třetího patra a zadýchaně oznamoval strýci, který mu přišel otevřít v trenkách a tílku, že to dokázal.
„A co jsi dokázal?“ vyděsil se strýc, zda mu neporadil nějakou blbost. Matně si vybavoval, že ho v sobotu Ondra vyprovázel domů a že spolu vedli nějakou rozpravu o nesmrtelnosti chrousta.
„Udělal jsem, co jsi mi poradil, oslovil jsem Lauru, stála ve dveřích do školní jídelny,“ dmul svůj drobný hrudník pýchou Ondra.
„No super,“ plácl si s ním Pepa, „a co jsi jí řekl?“
„Uhni!“
