Je načase probudit společnost proti aroganci moci

V poslední době se stále častěji setkáváme s projevy odporu proti současné vládní koalici hnutí ANO, SPD a Motoristů. Někdo může nabýt dojmu, že hlavním důvodem tohoto odporu jsou koncesionářské poplatky, tedy peníze, které domácnosti odvádějí na provoz České televize a Českého rozhlasu. Takové vysvětlení je však příliš povrchní a zjednodušující. Ve skutečnosti se pod povrchem tohoto sporu skrývá mnohem závažnější otázka: Jakou zemi chceme mít, jakým způsobem má být naše země spravována a jakou budoucnost připravujeme našim dětem a jejich dětem?

Nejde totiž pouze o několik desítek či stovek korun měsíčně. Jde o principy, na kterých stojí demokratický stát. Jde o respekt k občanům, k odlišným názorům, k nezávislým institucím a k pravidlům, která mají platit pro všechny bez rozdílu. Jde o to, zda bude vláda vnímat občany jako své partnery, kterým se má zodpovídat, nebo jako pouhé voliče, jejichž hlas získala ve volbách a které už potom nemusí poslouchat. Demokracie totiž není bianco šek, který politikům vystavíme jednou za čtyři roky. Demokratický mandát neznamená neomezenou moc. Znamená odpovědnost. A čím větší moc člověk získá, tím větší by měla být jeho odpovědnost, pokora a ochota naslouchat.

Jedním z největších problémů současné politické situace je způsob, jakým se část vládních představitelů staví k lidem s odlišným názorem. Místo věcné diskuse často sledujeme vzájemné napadání, zesměšňování oponentů, zlehčování oprávněných obav a snahu vykreslovat kritiky vlády jako nepřátele, kteří nerozumějí situaci nebo odmítají respektovat výsledek voleb. Jenže občan, který nesouhlasí s vládou, není nepřítelem státu. Člověk, který kritizuje premiéra, ministra nebo poslance, není automaticky protivníkem demokracie. Naopak, právo kritizovat mocné patří k nejdůležitějším výdobytkům svobodné společnosti. Arogance moci začíná ve chvíli, kdy si politici přestanou připouštět, že se mohou mýlit. Když zamění vlastní politický úspěch za přesvědčení, že mají vždy pravdu. Když přestanou odpovídat na nepříjemné otázky a začnou místo argumentů nabízet urážky, výsměch nebo osobní útoky. A když se každá kritika stává důvodem k tomu, aby byl kritik označen za někoho, kdo škodí zemi. Taková politika společnost nesjednocuje. Rozděluje ji, prohlubuje nedůvěru a vytváří atmosféru, ve které se lidé přestávají zajímat o společné problémy, protože mají pocit, že jejich hlas stejně nikoho nezajímá. Od politiků nemusíme očekávat dokonalost. Nikdo není neomylný. Měli bychom však oprávněně očekávat slušnost, kompetenci, odpovědnost a respekt k pravidlům. A především schopnost přiznat chybu a vysvětlit občanům, proč vláda rozhoduje právě tak, jak rozhoduje. To nejsou přehnané požadavky. To je naprostý základ demokratické politické kultury.

Spor o koncesionářské poplatky je důležitý právě proto, že odhaluje mnohem hlubší problém. Vládní koalice prosazuje zrušení televizních a rozhlasových poplatků a přesun financování veřejnoprávních médií na státní rozpočet. Taková změna může být předmětem odborné diskuse, ale zásadní otázkou musí být, zda zůstane zachována skutečná nezávislost České televize a Českého rozhlasu. Veřejnoprávní média nejsou majetkem právě vládnoucí politické strany. Nejsou majetkem premiéra, ministra kultury ani parlamentní většiny. Patří do systému veřejné služby, který má sloužit občanům bez ohledu na to, koho právě volí. Jejich úkolem není vládu bezmyšlenkovitě chválit. Stejně tak není jejich úkolem automaticky ji kritizovat. Mají poskytovat ověřené informace, kontrolovat výkon veřejné moci, vytvářet prostor pro pluralitu názorů a umožňovat občanům, aby se mohli svobodně rozhodovat na základě dostupných informací. Samotné financování ze státního rozpočtu nemusí automaticky znamenat ztrátu nezávislosti. Rozhodující jsou konkrétní zákonné záruky, stabilita financování, způsob rozhodování o rozpočtu a ochrana před politickým zasahováním. Právě proto musí být jakákoli změna posuzována s maximální opatrností. Pokud by však způsob financování umožnil vládní většině vyvíjet na veřejnoprávní média politický nebo finanční nátlak, šlo by o vážné ohrožení demokratických pojistek. A proto by bylo velkou chybou omezit celý občanský odpor na otázku, zda někdo chce, nebo nechce platit televizní poplatek.

Nejde jen o to, kdo zaplatí účet. Jde o to, zda budou mít novináři možnost klást mocným nepříjemné otázky, aniž by se museli obávat politické odvety.

Svobodná média jsou důležitá právě tehdy, když informují o věcech, které se politikům nelíbí. Pokud by veřejnoprávní média směla informovat pouze o tom, co je pro vládu příjemné, přestala by plnit svou nejdůležitější funkci. A občané by tím přišli o jednu z důležitých možností, jak kontrolovat ty, kterým svěřili moc.

Dalším zásadním důvodem k obavám je hospodaření státu. V říjnu 2026 schválila Poslanecká sněmovna základní parametry návrhu státního rozpočtu na rok 2027 se schodkem 386 miliard korun. To představuje zvýšení oproti schválenému schodku 310 miliard korun pro rok 2026. Jde tedy o další prohloubení plánovaného zadlužování státu. https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/snemovna-schvalila-zakladni-udaje-rozpoctu-se-schodkem-386-mld-kc/2890454

Téměř čtyři sta miliard korun. Zkusme se na chvíli zastavit a uvědomit si, co takové číslo skutečně znamená.

Stát samozřejmě nemůže fungovat bez výdajů. Potřebujeme kvalitní zdravotnictví, školy, silnice, železnice, sociální služby, bezpečnost a obranu. V mimořádných situacích může být vysoký schodek oprávněný. Zadlužení však není zadarmo a nemůže být trvalou náhradou za odpovědnou hospodářskou politiku.

Každá vláda by měla občanům přesvědčivě vysvětlit, proč si stát půjčuje, na co budou peníze použity, jaké přinesou výsledky a jakým způsobem bude možné dluh v budoucnu zvládat.

Půjčka na investici, která zvýší budoucí prosperitu země, je něco jiného než půjčka, kterou stát využije k financování běžného provozu bez odpovídajícího dlouhodobého přínosu. V obou případech ale musí existovat jasný plán a odpovědnost za důsledky. Vysoký deficit sám o sobě ještě nedokazuje, že vláda hospodaří špatně. Je však zcela legitimním důvodem požadovat podrobné vysvětlení, zvláště pokud se plánovaný schodek výrazně zvyšuje. A občané mají právo ptát se, zda byly skutečně vyčerpány možnosti úspor, zda jsou výdaje stanoveny podle skutečných potřeb a zda se s veřejnými penězi zachází s dostatečnou péčí. Dluh totiž není abstraktní číslo v tabulce ministerstva financí. Dluh znamená budoucí úroky, které budou muset být zaplaceny. Peníze vynaložené na obsluhu dluhu pak nemohou být použity na jiné veřejné potřeby. Pokud se zadlužení dlouhodobě vymkne kontrole, mohou se možnosti budoucích vlád výrazně zúžit.

A kdo ponese důsledky rozhodnutí, která činíme dnes? Naše děti. Naše vnoučata. Generace, které se na současných rozhodnutích nepodílejí, ale jednou budou žít s jejich následky. Je správné, aby mladí lidé vstupovali do dospělosti s vědomím, že část jejich budoucích příjmů bude muset sloužit k úhradě závazků, které vytvořili politici dávno předtím, než vůbec dostali možnost ovlivnit veřejné dění? Nemůžeme mladé generaci neustále vyprávět, že musí být odpovědná, šetřit, plánovat a nést důsledky svých rozhodnutí, zatímco stát sám rezignuje na dlouhodobou rozpočtovou odpovědnost.

Stát, který myslí na budoucnost, nemůže žít pouze přítomností. A vláda, která myslí na další generace, musí počítat nejen hlasy v příštích volbách, ale také důsledky svých rozhodnutí za deset, dvacet nebo třicet let.

Právě v tom spočívá skutečná politická odpovědnost.

Neméně důležitá je kultura jednání v Poslanecké sněmovně. Parlament má být místem, kde se střetávají názory, kde se předkládají argumenty, kde se kontroluje vláda a kde se rozhoduje o zásadních otázkách naší země. Není to místo, kde se má soutěžit v tom, kdo dokáže hlasitěji překřičet protivníka, koho více zesměšní nebo kdo dokáže lépe využít parlamentní většinu k umlčení nepříjemné diskuse.

Poslanci vládní koalice mají právo prosazovat svůj program. Získali mandát od voličů a jejich odpovědností je pokusit se tento program naplnit. Stejně tak však mají poslanci opozice právo kontrolovat vládu, předkládat alternativy, klást otázky a upozorňovat na rizika.

Vláda nesmí zaměňovat parlamentní většinu za právo rozhodovat bez řádné kontroly. Většina hlasů jí dává možnost přijímat zákony v souladu s ústavním pořádkem. Nedává jí však právo pohrdat menšinou, obcházet pravidla nebo považovat opozici za zbytečnou překážku.

Zvláštní pozornost si zaslouží způsob, jakým se vede jednání o citlivých zákonech. Když se o zásadních změnách rozhoduje v nočních či časných ranních hodinách, jako tomu bylo při nedávném jednání o změně financování veřejnoprávních médií, musí být o to důležitější, aby byl celý proces transparentní, srozumitelný a umožňoval smysluplnou parlamentní diskusi. https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/otazky-a-odpovedi-co-znamena-schvaleni-navrhu-o-koncesionarskych-poplatcich-a-co_2610241447_pik

Samotné noční hlasování ještě není důkazem porušení demokracie. Podstatné je, zda se pravidla používají férově, zda mají poslanci skutečnou možnost uplatnit svá práva a zda se zásadní změny přijímají s odpovídající mírou veřejné kontroly. Politická kultura se totiž nepozná podle toho, jak se vítěz chová k těm, kteří s ním souhlasí. Pozná se podle toho, jak se chová k těm, kteří mu odporují.

A právě v tomto ohledu by měli být všichni naši poslanci mnohem větším vzorem slušnosti, odpovědnosti a respektu. Vždyť právě oni vytvářejí pravidla, podle kterých máme žít my všichni.

Je třeba si připomínat jednu zásadní věc: demokratické volby jsou nezbytnou podmínkou demokracie, nikoli její jedinou podmínkou. Demokracie potřebuje také nezávislé soudy, svobodná média, respekt k ústavě, kontrolu veřejné moci, občanskou společnost a ochranu práv těch, kteří se ocitli v menšině.

Pokud se vláda opírá o parlamentní většinu, měla by si být vědoma, že její legitimita je spojena také s povinností respektovat pravidla, která chrání všechny občany. I ty, kteří ji nevolili. I ty, kteří proti ní demonstrují. I ty, kteří její rozhodnutí považují za chybná. Vláda se může mýlit. Může přijmout špatné rozhodnutí. Může přecenit své možnosti nebo podcenit důsledky svého jednání. To všechno se v demokratickém systému může stát. Rozhodující však je, zda existují mechanismy, které umožní chyby pojmenovat, veřejně o nich diskutovat a napravovat je. Právě proto jsou tak důležité nezávislé instituce, svobodná média a občané, kteří nejsou ochotni rezignovat na svůj zájem o veřejné dění. Občanský odpor není útokem na demokracii. Pokud se odehrává pokojně, v mezích zákona a s respektem k právům ostatních, je jedním z legitimních způsobů, jak demokracii udržovat živou. Není třeba čekat, až se situace stane neúnosnou. Není třeba čekat, až bude nějaká instituce skutečně poškozena nebo až se některé obavy promění v realitu. Právě smyslem občanské angažovanosti je upozorňovat na rizika včas.

A pokud občané cítí, že vláda jedná arogantně, že se vyhýbá odpovědnosti nebo že oslabuje důvěru v demokratické instituce, mají plné právo svůj nesouhlas veřejně vyjádřit. Ne proto, že by si přáli chaos. Ale proto, že chtějí, aby demokratický stát fungoval lépe.

Když přemýšlím o současné situaci, vracím se především k jedné otázce: Jakou Českou republiku jednou předáme našim dětem a jejich dětem?

Předáme jim zemi, ve které se vyplatí vzdělání, poctivá práce, odpovědnost a slušnost? Zemi, ve které se člověk nemusí bát vyslovit kritický názor? Zemi, ve které nezáleží na tom, zda má někdo politické kontakty, ale na tom, zda odvádí dobrou práci? Nebo jim předáme společnost, v níž se politická moc chápe jako prostředek k prosazování vlastních zájmů, veřejné instituce jako překážka a kritika jako nepřátelský čin? To je otázka mnohem důležitější než všechny jednotlivé politické spory, které dnes plní titulní stránky novin.

Naše děti budou žít s důsledky dnešních rozhodnutí. Budou splácet dluhy, které vznikají dnes. Budou využívat školy, nemocnice a veřejnou infrastrukturu, do kterých dnes investujeme, nebo neinvestujeme. Budou žít v prostředí, jehož kvalitu ovlivňujeme svým dnešním přístupem k přírodě, vzdělání, vědě, kultuře i demokratickým institucím. Nemůžeme jim tedy říkat, že nám na jejich budoucnosti záleží, a současně se nezajímat o to, jak stát hospodaří, jak vláda zachází s mocí a jaké podmínky vytváří pro další generace.

Odpovědnost za budoucnost nezačíná až ve chvíli, kdy se naše děti stanou dospělými. Začíná už dnes, našimi postoji, našimi rozhodnutími a naší ochotou ozvat se, když máme pocit, že se země ubírá nesprávným směrem.

Nejsme pouze správci vlastního života. Jsme také dočasnými správci země, kterou jednou předáme těm, kteří přijdou po nás.

A právě proto bychom neměli mlčet jen proto, že je pohodlnější nevystupovat z řady.

Blíží se 17. listopad. Den, který má pro naši zemi mimořádný historický význam. Představme si znovu atmosféru roku 1989. Československo bylo zemí, ve které komunistický režim po desetiletí omezoval svobodu projevu, politickou soutěž a možnost otevřeně kritizovat moc. Lidé věděli, že vyslovení nesouhlasu může mít následky. Přesto se našli ti, kteří se rozhodli, že už nechtějí mlčet.

Dne 17. listopadu 1989 se v Praze konala studentská demonstrace připomínající události roku 1939 a Jana Opletala. Pokojné shromáždění přerostlo v pochod, který byl na Národní třídě brutálně potlačen bezpečnostními složkami. Násilný zásah vyvolal rozsáhlé pobouření a pomohl rozpoutat vlnu občanských protestů, které se během následujících dnů rozšířily po celé zemi. https://www.ustrcr.cz/uvod/listopad-1989/

Studenti tehdy nebyli jedinými lidmi, kteří toužili po svobodě. Významnou roli sehráli také disidenti, umělci, divadelníci, dělníci a tisíce dalších občanů. Byli to však právě studenti, jejichž demonstrace a následná reakce režimu pomohly zažehnout události, které přerostly v sametovou revoluci. Na vysokých školách začaly protestní a okupační stávky. Přidávala se divadla. Lidé přestávali mít strach vystupovat veřejně. Z původně omezeného protestu se stalo celospolečenské hnutí. Dne 27. listopadu 1989 proběhla generální stávka, která ukázala, jak širokou podporu požadavky na demokratickou změnu získaly. https://www.czu.cz/cs/r-18776-udalosti/17-listopadu-den-boje-za-svobodu-a-demokracii.html

To je historická zkušenost, na kterou bychom nikdy neměli zapomenout. Sametová revoluce nebyla výsledkem pohodlného čekání, až někdo jiný vyřeší problémy za nás. Byla výsledkem odvahy, solidarity a přesvědčení, že člověk nemusí přijmout nesvobodu jako nezměnitelnou součást svého života. A právě v tom spočívá její trvalé poselství. Lidé tehdy neměli jistotu, jak všechno dopadne. Neměli zaručeno, že jejich protest uspěje. Nemohli vědět, jak rychle se politická situace změní. Přesto se rozhodli jednat. Nebyli to nadlidé. Byli to obyčejní lidé, kteří pochopili, že někdy nastane chvíle, kdy je mlčení horší než strach.

Dnes žijeme v jiné situaci. Česká republika je demokratickým státem, máme svobodné volby a možnost veřejně vyjadřovat své názory. Současnou politickou situaci proto nelze jednoduše ztotožňovat s poměry před listopadem 1989.  Právě díky svobodě, kterou jsme získali, však máme odpovědnost chránit instituce, hodnoty a pravidla, na nichž demokracie stojí. Demokracie se totiž nemusí zhroutit ze dne na den. Může se také postupně oslabovat, pokud občané přestanou věřit, že má smysl se o veřejné dění zajímat, a pokud mocní přestanou považovat kontrolu své činnosti za přirozenou součást demokratického života. Proto bychom si měli 17. listopad připomínat nejen jako historickou událost, ale také jako otázku položenou každému z nás: Co jsme ochotni udělat pro svobodu, kterou jsme zdědili?

Právě zde vidím mimořádně důležitou roli dnešních studentů středních a vysokých škol. Studenti mají v každé demokratické společnosti zvláštní postavení. Jsou generací, která bude nést následky dnešních rozhodnutí nejdéle. Budou pracovat, zakládat rodiny, vychovávat děti a utvářet podobu země v dalších desetiletích. Mají proto nejen právo, ale i legitimní důvod zajímat se o to, jak se dnes rozhoduje o jejich budoucnosti.

Nejde o to, aby studenti automaticky podporovali konkrétní politickou stranu nebo aby přebírali názory starších generací. Právě naopak. Jejich síla spočívá v nezávislosti, schopnosti klást otázky a ochotě přemýšlet o věcech, které se někdy dospělým zdají samozřejmé. Měli by se ptát, jak bude vypadat české školství za deset let. Jaké možnosti budou mít absolventi. Zda bude stát podporovat vědu, výzkum a inovace. Jakou cenu zaplatí za dnešní zadlužování. Zda budou žít ve společnosti, kde je normální respektovat odlišný názor, nebo ve společnosti, kde se člověk bojí veřejně vystoupit proti mocným. A měli by se ptát také na to, proč se o jejich budoucnosti někdy rozhoduje bez dostatečného vysvětlení a bez skutečné snahy získat důvěru těch, kterých se tato rozhodnutí bezprostředně týkají.

Studenti nejsou pouhými diváky současné politiky. Jsou občany této země a jejími budoucími spolutvůrci.

Nemusí čekat na to, až jim někdo dá svolení zajímat se o veřejné dění. Nemusí čekat na další volby. Mohou organizovat veřejné debaty, pořádat diskuse na školách, zveřejňovat stanoviska, účastnit se demonstrací a pokojně vyjadřovat svůj nesouhlas. A pokud dospějí k přesvědčení, že současný vývoj ohrožuje jejich budoucnost, mohou společně zvážit i důraznější, avšak nenásilné formy občanského protestu. Například studentskou stávku, jejímž cílem by nebylo pouze na jeden den přerušit výuku, ale otevřít celospolečenskou debatu o stavu demokracie, odpovědnosti vlády a budoucnosti mladé generace. Taková iniciativa by měla jasně formulované požadavky, věcné argumenty a konkrétní cíle. Měla by dát prostor studentům různých názorů a respektovat skutečnost, že ne všichni musí s každým požadavkem souhlasit. Její síla by nespočívala v tom, kolik lidí dokáže urazit nebo zastrašit, ale v tom, kolik lidí dokáže přesvědčit. A především by měla být důsledně pokojná a demokratická.

Pokud by se studentské hnutí postupně rozrostlo, získalo podporu veřejnosti, zaměstnanců, odborů, pedagogů a dalších občanských iniciativ, mohlo by otevřít prostor i pro širší protestní akce, včetně zákonně organizovaných stávek. Generální stávka by ovšem byla mimořádně závažným krokem, který vyžaduje širokou podporu, odpovědnou přípravu a jasně formulované cíle. Neměla by být samoúčelnou demonstrací síly, ale prostředkem k prosazení konkrétních demokratických požadavků. Stejně tak předčasné volby nemohou být jednoduše vyhlášeny na základě přání demonstrantů. Jejich vyvolání musí respektovat ústavní pravidla.

Občanský tlak však může přispět k tomu, aby se otázka dalšího politického mandátu stala předmětem vážné veřejné diskuse. Smyslem takového úsilí by nemělo být nahradit jednu aroganci jinou. Smyslem by mělo být prosazovat odpovědnější vládnutí, větší transparentnost, respekt k demokratickým institucím a jasnou odpovědnost politiků vůči občanům.

Možná se někteří lidé zeptají, zda není volání po studentské stávce nebo po širším občanském protestu přehnané. Možná řeknou, že vláda přece vyhrála volby a má právo vládnout. Ano, má. Nikdo jí toto právo nemůže upírat, dokud postupuje v souladu s ústavním pořádkem a zákony. Ale stejně tak mají občané právo nesouhlasit s její politikou. Mají právo požadovat vysvětlení. Mají právo organizovat pokojné demonstrace. Mají právo přesvědčovat ostatní a usilovat o politickou změnu. Vítězství ve volbách totiž neznamená, že občanská společnost musí na několik let ztichnout. Právě naopak.

Kontrola moci musí probíhat každý den, nejen v předvolební kampani. Pokud lidé nesouhlasí s vládním postupem, mohou to vyjádřit různými způsoby. Mohou psát poslancům, účastnit se veřejných debat, podporovat nezávislá média, organizovat petice a demonstrace nebo se zapojit do občanských iniciativ. Pokud tyto prostředky nevedou k dostatečné reakci, mohou občané zvažovat i důraznější formy zákonného protestu. Rozhodující je, aby jejich jednání mělo jasný směr, srozumitelné požadavky a širokou veřejnou podporu. Nejde o to, aby se lidé postavili proti sobě. Jde o to, aby se co největší část společnosti dokázala shodnout na základních principech, které mají být nadřazeny momentálním politickým zájmům. Slušnost. Odpovědnost. Svoboda. Respekt k zákonům. Nezávislost institucí. Ochrana budoucích generací.

To jsou hodnoty, které by měly spojovat občany bez ohledu na jejich stranické preference. A pokud vláda tato očekávání nenaplňuje, musí počítat s tím, že se jí občané budou ptát proč.

Až budeme letos stát 17. listopadu na náměstích, zapalovat svíčky a připomínat si události roku 1989, měli bychom si položit otázku, zda skutečně rozumíme tomu, co nám tehdejší generace zanechala.

Svoboda není samozřejmost. Demokracie není automatický stav, který se jednou vytvoří a potom už funguje bez našeho přičinění. A odpovědná vláda není něco, co lze zaručit pouze tím, že jednou vhodíme hlasovací lístek do volební urny. Svoboda potřebuje občany, kteří se zajímají. Demokracie potřebuje občany, kteří se ptají. A odpovědná politika potřebuje občany, kteří jsou připraveni dát jasně najevo, když s rozhodováním svých představitelů nesouhlasí.

Studenti v listopadu 1989 ukázali, že i zdánlivě malá iniciativa může spustit velkou společenskou změnu. Ne proto, že by sami dokázali vyřešit všechny problémy země, ale proto, že otevřeli cestu dalším lidem. Jejich odvaha pomohla prolomit atmosféru strachu a ukázala, že veřejný nesouhlas nemusí zůstat osamocený. Dnes nemusíme bojovat proti totalitnímu režimu. Máme však odpovědnost chránit demokracii, kterou jsme získali. A právě proto bychom měli vážně uvažovat o tom, zda není čas na novou vlnu občanské angažovanosti. Na vlnu, která nebude založena na nenávisti vůči jednotlivým politikům, ale na pevném přesvědčení, že naše země si zaslouží slušnější, odpovědnější a transparentnější způsob vládnutí.

Možná je čas, aby se studenti středních a vysokých škol znovu aktivně zapojili do veřejného života. Aby otevřeli diskusi o budoucnosti země, organizovali pokojné protesty a ukázali, že jim není lhostejné, jaká rozhodnutí se dnes přijímají jejich jménem. Možná je čas, aby se k nim přidali učitelé, rodiče, zaměstnanci, odbory, odborníci a všichni, kterým záleží na demokratickém charakteru našeho státu. Možná je čas, aby se z jednotlivých hlasů stal společný, srozumitelný a důrazný požadavek na změnu politické kultury a na odpovědnost těch, kteří vykonávají veřejnou moc. A pokud by se ukázalo, že společenská nespokojenost je skutečně široká a hluboká, musí být součástí demokratické diskuse také otázka, zda má současná vláda nadále dostatečnou důvěru veřejnosti a jakými ústavními cestami lze případně dosáhnout předčasných voleb.

Nejde o to rozhodovat za občany. Jde o to dát občanům možnost, aby o své budoucnosti rozhodovali informovaně a svobodně.

Největší nebezpečí pro demokracii nemusí vždy spočívat v jediném špatném zákoně nebo v jediném nezodpovědném rozhodnutí. Někdy spočívá v postupném zvykání si na věci, které bychom dříve považovali za nepřijatelné. Zvykáme si na urážky místo argumentů. Na aroganci místo odpovědnosti. Na stále vyšší zadlužování bez dostatečně přesvědčivého vysvětlení. Na politické přetlačování, ve kterém se zapomíná, že Poslanecká sněmovna má sloužit celé společnosti. A na představu, že kdo jednou získal moc, nemusí už brát vážně nikoho, kdo mu odporuje.

Právě proti takovému způsobu uvažování je třeba se vymezit. Ne proto, že bychom museli nenávidět současnou vládu. Ne proto, že by každý její krok byl automaticky špatný. A ne proto, že by každý odpůrce vlády měl automaticky pravdu. Ale proto, že žádná vláda nesmí být vyňata z veřejné kontroly a žádný politik nesmí zapomenout, komu má ve skutečnosti sloužit. Sloužit občanům. Sloužit veřejnému zájmu. Sloužit zemi, která není majetkem jedné politické strany ani jedné generace. A především sloužit budoucnosti. Budoucnosti našich dětí a jejich dětí. Až jednou budou naše děti dospělé, možná se nás zeptají, co jsme dělali v době, kdy jsme měli pocit, že se naše země ubírá nesprávným směrem. Budeme jim moci říct, že jsme se zajímali, přemýšleli, diskutovali a podle svých možností se snažili přispět ke změně? Nebo jim budeme muset přiznat, že jsme raději mlčeli, protože jsme nechtěli mít problémy? Nemusíme všichni stát na náměstích. Nemusíme všichni vstupovat do politiky. Nemusíme mít všichni stejný názor na každou otázku. Ale neměli bychom se vzdávat práva a povinnosti zajímat se o to, co se děje v naší zemi.

Sedmnáctý listopad 1989 nám připomíná, že odvaha několika lidí může pomoci probudit celou společnost. A že studenti mohou být tím hlasem, který jako první vysloví nahlas to, co si mnozí ostatní zatím jen myslí.

Proto se ptejme. Diskutujme. Organizujme se. Vystupujme pokojně a důrazně proti tomu, co považujeme za nesprávné. Požadujme odpovědnost, slušnost a respekt k demokratickým pravidlům. A pokud se ukáže, že je třeba jít dál, nebojme se ani zákonných stávek a dalších forem občanského protestu, které mohou získat širokou podporu společnosti. Ne proto, abychom někomu vzali svobodu. Ale proto, abychom ji uchovali. Ne proto, abychom nahradili jednu moc druhou bez odpovědnosti. Ale proto, abychom trvali na tom, že každá moc musí být odpovědná občanům. A ne proto, abychom mysleli jen na dnešek. Ale proto, že máme odpovědnost za zítřek.

Protože nejde jen o koncesionářské poplatky. Nejde jen o jednu vládu, jedno hlasování nebo jeden státní rozpočet. Jde o charakter naší společnosti, o kvalitu naší demokracie a o budoucnost našich dětí a jejich dětí.

A právě proto bychom neměli čekat, až za nás něco změní někdo jiný. Možná právě teď nastává chvíle, kdy bychom si měli znovu připomenout odkaz listopadu 1989 a položit si otázku, která je stejně důležitá dnes jako tehdy: Jestli nám na naší zemi skutečně záleží, není čas znovu vstát, ozvat se a převzít odpovědnost za její budoucnost?