Článek
V poslední době mě při čtení diskusí na sociálních sítích zaujala jedna zvláštní věc. Stačí, aby někdo napsal kritický komentář ke komunistům, k jejich ideologii, případně k některým krokům současné vládní koalice, a velmi často se pod takovým příspěvkem objeví téměř totožná reakce. Najednou se přestává diskutovat o samotném tématu a pozornost se obrací k prezidentovi Petru Pavlovi a jeho manželce Evě. Dozvídáme se, že byli komunisté, že prezident byl dokonce předsedou základní organizace KSČ a jeho manželka studovala na vojenské politické akademii a také byla členkou komunistické strany.
Ano, to všechno má své historické opodstatnění. Ale proč se z těchto skutečností stává tak často jediný argument lidí, kteří chtějí zpochybnit současnou osobnost prezidenta? A proč se naopak tak málo mluví o tom, co Petr Pavel a Eva Pavlová prožili, dělali a čím se stali po listopadu 1989?
Petr Pavel – od vojenské uniformy k nejvyššímu ústavnímu úřadu
Petr Pavel se narodil 1. listopadu 1961 v Plané u Mariánských Lázní do vojenské rodiny. Jeho otec byl vojákem z povolání a Petr od mládí směřoval k vojenské kariéře. V roce 1975 nastoupil na Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova v Opavě a následně vystudoval Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově.
Vojenská kariéra pro něj nebyla pouze zaměstnáním. Byla životním snem. Chtěl se stát elitním výsadkářem a právě v souvislosti s tím se rozhodl vstoupit do Komunistické strany Československa.
V únoru 1983 podal přihlášku do KSČ a v únoru 1985 se stal jejím členem. V závěru osmdesátých let působil také jako předseda malé základní organizace KSČ, kterou tvořili jeho spolužáci při postgraduálním studiu vojenského zpravodajství. V roce 1988 nastoupil do Zpravodajské správy Generálního štábu Československé lidové armády.
To jsou skutečnosti, které není třeba zpochybňovat ani přikrášlovat.
Sám Petr Pavel se k této kapitole svého života opakovaně vyjádřil. Vysvětloval, že vyrůstal v prostředí, kde bylo členství v KSČ považováno za normální, že jeho rodiče byli členy strany a že tehdy nedokázal dostatečně vnímat skutečnou povahu komunistického režimu.
Později ovšem řekl něco podstatného: že vstup do KSČ byla chyba, které lituje, a že komunistický režim byl zločinný. Nevymlouval se na někoho jiného, nezapíral svou minulost a nesnažil se ji vymazat.
Po listopadu 1989 začala jeho profesní dráha nabírat zcela jiný směr. Absolvoval studijní pobyty ve Velké Británii, působil v mezinárodních vojenských strukturách a postupně se vypracoval mezi nejvýznamnější představitele české armády.
V letech 2012 až 2015 zastával funkci náčelníka Generálního štábu Armády České republiky. V roce 2015 byl zvolen předsedou Vojenského výboru NATO, tuto funkci vykonával do roku 2018. Stal se tak prvním představitelem zemí bývalé Varšavské smlouvy, který stanul v čele tohoto významného vojenského orgánu Aliance.
Odkud se vzalo označení Pávek a jakou roli sehrál Petr Pavel v listopadu 1989?
V souvislosti s minulostí Petra Pavla se na sociálních sítích velmi často objevuje označení „Pávek“. Někteří lidé ho používají jako posměšnou přezdívku, jiní jako údajný důkaz jeho činnosti pro komunistickou rozvědku. Skutečnost je ale potřeba vysvětlit přesněji.
Označení Pávek nebylo původně žádnou politickou přezdívkou. Bylo to krycí jméno, které Petr Pavel dostal v roce 1988, když nastoupil do postgraduálního zpravodajského kurzu na Zpravodajském institutu Zpravodajské správy Generálního štábu Československé lidové armády. Šlo o součást tehdejší vojenské rozvědky.
Krycí jména byla v tomto prostředí běžnou součástí utajení. Frekventanti se navzájem oslovovali krycími jmény a jejich skutečná totožnost se v některých dokumentech nahrazovala právě těmito označeními. Petrovi Pavlovi bylo přiděleno krycí jméno Pávek a zpravodajské číslo 1066.
Je důležité rozlišovat mezi vojenskou rozvědkou a Státní bezpečností. Nešlo o příslušníka StB v běžném smyslu tohoto označení, ale o přípravu na službu v tehdejší vojenské zpravodajské službě. Ani to samozřejmě neznamená, že bychom měli přehlížet politický a ideologický charakter instituce, pro kterou se připravoval.
Podle dobových dokumentů měl po absolvování kurzu pokračovat v práci vojenského zpravodajce, přičemž se počítalo také s jeho působením v zahraničí pod diplomatickým krytím. K jeho vysazení do zahraničí před listopadem 1989 však nedošlo.
A nyní k samotnému listopadu 1989.
Petr Pavel v té době studoval v Praze postgraduální zpravodajský kurz. Byl stále členem KSČ a zároveň předsedou základní organizace strany mezi svými spolužáky. Nebyl však velitelem bojových jednotek ani člověkem, který by velel zásahu proti demonstrantům.
Sám Pavel v rozhovorech uvedl, že o událostech 17. listopadu se dozvěděl v Praze a že se následně jako soukromá osoba účastnil některých demonstrací. Vysvětloval také, že studenti zpravodajského kurzu dostali doporučení, aby se do demonstrací nezapojovali. Jejich úkolem nebylo aktivně zasahovat do politického dění.
Jeho spolužák Pavel Beneš ovšem později zpochybňoval některé detaily Pavlových vzpomínek, zejména tvrzení o tom, že sledoval události přímo z okna v blízkosti Národní třídy. Podle Beneše studenti v pátek odjížděli z Prahy a k událostem se společně vraceli až následující pondělí. Tyto rozdílné vzpomínky je fér připomenout.
Petr Pavel také uvedl, že během prvního víkendu po 17. listopadu navštívil příslušného představitele místní stranické organizace a vrátil mu svou legitimaci KSČ. Uvedl, že události listopadu byly pro něj zásadním okamžikem, kdy si uvědomil, že už nechce být součástí tehdejšího režimu.
Jeho zpravodajské studium však ještě pokračovalo a dokončil ho v roce 1991 již za demokratických poměrů, kdy se měnila také podoba československých vojenských institucí.
A právě tady bych chtěl zdůraznit jednu podstatnou věc. Nemá smysl z Petra Pavla zpětně vytvářet disidenta, který stál v první řadě listopadových demonstrací, ani hrdinu sametové revoluce. Takovým člověkem nebyl. Nebyl Václavem Havlem, nebyl studentem, který by vedl demonstrace, a nebyl ani jedním z těch, kteří tehdy riskovali vězení při otevřeném odporu proti komunistickému režimu.
Ale stejně tak není správné tvrdit bez důkazů, že se podílel na potlačování listopadových demonstrací nebo že velel represivním jednotkám. Pro takové tvrzení nejsou doloženy podklady.
Jeho skutečná role byla jiná: byl profesionálním vojákem, členem KSČ a frekventantem vojenského zpravodajského kurzu, který se ocitl v době zásadního historického zlomu. Tehdejší události ho přiměly přehodnotit jeho dosavadní postoje.
To není omluva jeho předlistopadové minulosti. Je to její přesnější popis.
A pokud někdo používá označení Pávek jako argument, měl by vědět, co toto slovo skutečně znamená. Samotné krycí jméno není důkazem žádného konkrétního zločinu ani účasti na represích. Je však legitimním důvodem ptát se na charakter a zaměření tehdejší zpravodajské přípravy.
Minulost je potřeba znát celou. Nejen tu část, která se hodí do politického útoku.
Eva Pavlová – vlastní životní cesta a vlastní minulost
Eva Pavlová, rozená Zelená, se narodila 5. listopadu 1964 v Šumperku. Vyrůstala v podhůří Jeseníků, vystudovala gymnázium v Šumperku a následně se vydala na vojenskou dráhu.
Po vojenském vzdělávání v Košicích pokračovala ve studiu na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda v Bratislavě, kterou absolvovala v roce 1990.
Také její členství v KSČ je doložené. Kandidátkou strany se stala v roce 1985, přihlášku podala v říjnu 1987 a členství ukončila 20. listopadu 1989, kdy odevzdala stranickou legitimaci.
Sama vysvětlovala, že členství v KSČ tehdy vnímala jako podmínku dalšího profesního vzdělávání a postupu v armádě. Přiznala, že to byla chyba a že tehdy byla nezralá a podlehla tlaku prostředí.
Ani její další život se však nezastavil listopadem 1989. V armádě pokračovala až do roku 2018, působila v oblasti personálního řízení, vzdělávání a na Generálním štábu. Dosáhla hodnosti podplukovnice. Později pracovala také v oblasti rodinné mediace a zapojila se do veřejného života. V roce 2022 se stala zastupitelkou obce Černouček.
Je tedy pravda, že oba manželé měli předlistopadovou komunistickou minulost. Je ale stejně pravda, že oba po roce 1989 prožili více než tři desetiletí v demokratickém státě a ve službě jeho institucím.
A právě celý jejich život, nikoliv pouze několik let před rokem 1989, by měl být předmětem hodnocení.
Když argumenty docházejí, nastupují osobní útoky
Teď se dostávám k tomu, co mě na současných internetových diskusích znepokojuje nejvíce.
Často mám pocit, že některým diskutujícím vůbec nejde o historickou pravdu, ale o to, aby jakýmkoliv způsobem znevážili člověka, se kterým politicky nesouhlasí.
Typické reakce, které se v podobných diskusích objevují, lze shrnout například takto:
· „Co nám tady bude vykládat o komunistech, když sám byl komunista?“
· „Pavel je stejný komunista jako ti ostatní, jen si převlékl kabát.“
· „A jeho manželka byla politručka. Na to jste zapomněli?“
· „Prezidentem je bývalý komunista a vy nám budete něco vykládat o demokracii?“
· „Všichni, kdo ho podporují, jsou pokrytci.“
Nejde o doslovné citace konkrétních diskutujících, ale o ilustrativní příklady opakujících se argumentačních vzorců.
Zde dávám k nahlédnutí pár screenshotů z mého Facebooku, kde jsem uvedl fotografii syna při našem zapalování svíček u Památníku 17.listopadu na Národní třídě:

01

02

03
Samozřejmě, každý má právo prezidenta kritizovat. Každý má právo připomínat jeho minulost. Každý má právo nesouhlasit s jeho rozhodnutími. To je podstata demokracie.
Jenže mezi oprávněnou kritikou a nenávistným osobním útokem je obrovský rozdíl.
Zvláštní je, že podobné reakce se často objevují v prostředí lidí, kteří podporují současnou vládní koalici, SPD nebo Motoristy, stejně jako u části sympatizantů neparlamentních komunistických uskupení. Nelze samozřejmě tvrdit, že takto uvažují všichni jejich voliči. To by bylo stejně nespravedlivé paušalizování, jakého se dopouštějí sami diskutující. Ale politické sympatie některých autorů těchto útoků jsou z jejich příspěvků zřejmé.
A tady se nabízí zásadní otázka: Proč lidem, kteří se sami hlásí k politickým proudům s různými postoji k minulému komunistickému režimu, najednou tolik vadí, že prezident Petr Pavel byl před rokem 1989 členem KSČ?
Proč se jeho minulost stává univerzální zbraní, zatímco u jiných politiků se podobná témata relativizují, přehlížejí nebo omlouvají?
Historie by přece měla platit pro všechny stejně. Nemůže existovat jeden metr pro prezidenta Pavla a úplně jiný pro politiky, které někdo podporuje.
A ještě jedna věc. Pokud někdo nesouhlasí s prezidentovým postojem k Ukrajině, k NATO, k Evropské unii nebo k domácí politice, ať jeho názory kritizuje. Ať předkládá argumenty. Ale vytahovat při každé příležitosti jeho členství v KSČ jako jedinou odpověď na všechno není politická diskuse. Je to pohodlná náhražka argumentů.
Petr Pavel a jeho služba demokratickému státu
Považuji za důležité připomínat také to, co Petr Pavel dokázal po roce 1989.
Jednou z nejvýznamnějších událostí jeho vojenské kariéry byla mise UNPROFOR v bývalé Jugoslávii v roce 1993. Jednotka pod jeho velením se tehdy podílela na záchraně 53 francouzských vojáků, kteří byli obklíčeni v oblasti probíhajícího konfliktu.
Šlo o mimořádně nebezpečnou operaci, která vyžadovala odvahu, rozhodnost a schopnost převzít odpovědnost za životy druhých. Za tuto akci získal uznání nejen doma, ale také ve Francii. Byl oceněn francouzským Válečným křížem s bronzovou hvězdou.
Následovala dlouhá kariéra v mezinárodních vojenských strukturách, spolupráce se spojenci a nakonec vedení Vojenského výboru NATO.
To není maličkost. To není funkce, do které se člověk dostane pouze díky hezkému životopisu nebo politickým známostem. Je to výsledek dlouholeté odborné práce, zkušeností a důvěry mezinárodních partnerů.
A právě tato kapitola jeho života by měla být součástí každého objektivního hodnocení jeho osobnosti.
Petr Pavel není Masaryk ani Havel. A ani být nemusí.
Nechci Petra Pavla srovnávat s Tomášem Garriguem Masarykem nebo Václavem Havlem. Byli to zcela odlišní lidé, žili v jiných historických podmínkách a jejich životní osudy se nedají jednoduše poměřovat.
Masaryk byl zakladatelem moderního československého státu a mimořádnou filozofickou a politickou osobností. Václav Havel byl symbolem odporu proti komunistickému režimu, disidentem, dramatikem a člověkem, který se stal jednou z nejvýraznějších tváří návratu demokracie do naší země.
Petr Pavel má jiný příběh. Jeho cesta vedla přes vojenskou službu, problematickou předlistopadovou minulost, zásadní profesní proměnu a dlouholetou službu demokratickému státu.
Nemusíme z něj dělat druhého Masaryka ani druhého Havla. To by ostatně nebylo spravedlivé ani vůči němu.
Ale myslím si, že jeho morální zásady, charakter, způsob vystupování, respekt k ústavě a důstojná reprezentace České republiky mu dávají předpoklady, aby se jednou zařadil mezi významné osobnosti našich moderních dějin.
A dovolím si ještě jedno osobní srovnání.
Ve srovnání s egoismem Václava Klause, jeho povýšeností a neustálou potřebou být středem pozornosti, stejně jako s politickým stylem Miloše Zemana, který byl příliš často poznamenán vulgaritou, osobními záštími a pomstychtivostí, představuje Petr Pavel podle mého názoru jiný způsob výkonu prezidentského úřadu.
Neznamená to, že je neomylný. Není. Ani prezident nemusí mít vždy pravdu. Ale důležité je, jakým způsobem zastává svůj úřad, jak komunikuje s občany, jak reprezentuje naši zemi a zda dokáže respektovat i ty, kteří s ním nesouhlasí.
A právě v tom vidím jeho velkou přednost.
Minulost nelze vymazat. Ale člověka nelze odsoudit pouze za jeho minulost.
Nejsem zastáncem toho, abychom zapomněli na komunistické zločiny, na politické procesy, věznění, pronásledování odpůrců režimu nebo na desetiletí nesvobody. Naopak. Na tuto historii bychom nikdy zapomínat neměli.
Ale jestliže chceme být spravedlivou a demokratickou společností, musíme být schopni rozlišovat mezi lidmi, kteří se na zločinech režimu podíleli, lidmi, kteří režim aktivně prosazovali, a lidmi, kteří v něm udělali kariérní rozhodnutí, kterých později litovali a jejichž další život se ubíral zcela jiným směrem.
Členství v KSČ nelze považovat za bezvýznamnou epizodu. Ale stejně tak nelze předstírat, že po listopadu 1989 už žádný člověk nemohl prokázat změnu názorů, charakteru a hodnot.
Petr Pavel svou minulost neskrývá. Přiznal ji, pojmenoval ji jako chybu a převzal za ni odpovědnost. Jeho další život a služba demokratickému státu jsou součástí stejného příběhu.
A tak bych chtěl těm, kteří při každé zmínce o komunismu automaticky vytahují prezidentovo členství v KSČ, položit jednu jednoduchou otázku:
Opravdu chcete hodnotit člověka pouze podle toho, kým byl před více než čtyřiceti lety, nebo jste ochotni podívat se také na to, kým je dnes a co za celý svůj život dokázal?
Protože demokracie není o tom, že budeme lidem navždy připomínat jejich chyby. Demokracie je také o odpovědnosti, schopnosti sebereflexe, nápravě a možnosti osobního vývoje.
A jestliže chceme po politicích, aby se dokázali poučit ze svých chyb, měli bychom být schopni tuto možnost přiznat i ostatním.
„Minulost je důležitá. Ale o charakteru člověka vypovídá také to, co s ní dokázal udělat.“
Zdroje:
Echo24 – Učili nás špionské praxi, říká Andor Šándor o škole, kterou absolvoval i Petr Pavel – původ krycího jména Pávek a archivní dokumenty.
Echo24 – Co dělal generál Pavel v roce 1989? – jeho působení během listopadových událostí a rozdílné vzpomínky spolužáků.
Blesk – Petr Pavel o členství v KSČ a listopadových událostech – přímé odpovědi Petra Pavla v rozhovoru.
Oficiální životopis Petra Pavla na Pražském hradě.
Seznam Zprávy – Stigma první dámy – archivní dokumenty o členství Evy Pavlové v KSČ a časová osa jejího vstupu a odchodu.
Wikipedia





