Nahlédnutí do budoucnosti ČR

Představme si, že by současná vládní garnitura, podporovaná komunisty a politiky, jako jsou Tomio Okamura, Jindřich Rajchl, Zuzana Majerová, Kateřina Konečná a další představitelé tohoto politického směru, zůstala u moci dalších deset let. Co by se mohlo stát, kdyby se dnešní varovné signály postupně staly běžnou součástí našeho života?

Píše se rok 2036. Česká republika je zemí, která se za poslední desetiletí postupně vzdálila svým tradičním demokratickým spojencům. Politici stále častěji hovoří o národních zájmech, suverenitě a ochraně obyčejných lidí. Ve skutečnosti se však naše zahraniční politika stále více přizpůsobuje náladám a zájmům těch, kteří chtějí oslabit evropskou spolupráci. Vztahy s tradičními partnery v Evropské unii jsou napjaté a důvěra mezi Českem a jeho spojenci se vytrácí.

Významnou roli v tomto vývoji sehrávají ruské dezinformace. Jejich cílem není vždy přesvědčit občany, že Rusko má pravdu. Často stačí zasít pochybnosti, vyvolat vzájemnou nenávist a přesvědčit lidi, že nikomu nelze věřit. Evropská unie je vykreslována jako nepřítel, NATO jako zbytečná organizace a demokratické instituce jako nástroje údajného spiknutí. Každý problém se stává důkazem, že demokracie nefunguje, zatímco ruská propaganda nabízí jednoduché odpovědi na složité otázky. Evropské státy se postupně rozhádají a společný postup proti bezpečnostním hrozbám je stále obtížnější.

A právě v tom spočívá největší nebezpečí. Nepotřebujeme, aby Rusko ovládlo Evropu vojensky, pokud se mu podaří oslabit její jednotu zevnitř. Jestliže jednotlivé země přestanou důvěřovat jedna druhé, jestliže začnou pochybovat o společných hodnotách a budou upřednostňovat krátkodobé politické zájmy před dlouhodobou bezpečností, evropský projekt může začít ztrácet svou sílu.

Pak přichází okamžik, kterého se Evropa dlouho obávala. Rusko vojensky napadne členský stát NATO na jeho východní hranici. Aliance se ocitá v přímé bezpečnostní krizi a Česká republika musí rozhodnout, jak dostojí svým spojeneckým závazkům. Vláda, která roky zpochybňovala význam společné obrany a oslabovala důvěru v západní instituce, se dostává pod obrovský tlak. Občané se začínají ptát, zda je naše země na takovou situaci vůbec připravena. Bezpečnost, kterou jsme desítky let považovali za samozřejmost, se náhle stává nejistou.

Doma se mezitím postupně zužuje prostor pro svobodnou diskusi. Kritická média jsou označována za nepřátelská, novináři čelí politickému nátlaku a veřejnoprávní média ztrácejí svou nezávislost. Už dnes vzbuzuje pozornost vyjádření Tomia Okamury, že pokud by někdo navrhl zrušení České televize a Českého rozhlasu, hlasoval by pro. Takové vyjádření otevírá zásadní otázku: jakou roli mají mít nezávislá veřejnoprávní média ve společnosti, kde se mocní politici stále méně ochotně smiřují s nepohodlnou kritikou? Samotná debata o jejich budoucnosti samozřejmě neznamená konec demokracie. Riziko by však vzniklo ve chvíli, kdyby se jejich nezávislost stala obětí politických zájmů a občané přišli o důvěryhodný zdroj ověřených informací.

Pod záminkou boje proti dezinformacím a ochrany národní bezpečnosti by mohly vznikat další nástroje k omezování nepohodlných názorů. Kritici vlády by byli vykreslováni jako nepřátelé státu, novináři jako šiřitelé protinárodní propagandy a občané účastnící se demonstrací jako lidé, kteří údajně škodí vlastní zemi. Někteří by mohli čelit veřejnému očerňování, účelovým kontrolám či pracovním problémům. Lidé by začali váhat, co napíší na sociální sítě, co řeknou v zaměstnání a zda se vůbec odváží veřejně nesouhlasit.

A co Evropská unie a naše ekonomika? Česká republika dnes využívá evropské prostředky k financování infrastruktury, modernizaci obcí, rozvoji regionů i podpoře různých projektů. Jenže pokud se naše ekonomika bude úspěšně rozvíjet a přiblížíme se životní úrovní bohatším členským státům, může přijít okamžik, kdy budeme do společného evropského rozpočtu odvádět více peněz, než kolik z něj přímo získáme.

Co se stane, pokud budou politici, kteří dnes stavějí svou popularitu na kritice Bruselu, muset občanům vysvětlovat, proč už Česká republika není čistým příjemcem evropských peněz? Budou schopni přiznat, že taková změna může být také známkou našeho hospodářského úspěchu? Nebo začnou tvrdit, že nás Evropská unie okrádá, ačkoli jsme se sami stali bohatší zemí? Mohou se pokusit přesvědčit veřejnost, že bez evropských pravidel bychom na tom byli lépe, a zamlčet přitom přínosy jednotného trhu, evropské spolupráce, investic a volného pohybu.

Přechod mezi čistým příjemcem a čistým plátcem ovšem není automatický ani okamžitý. Záleží na pravidlech evropského rozpočtu, hospodářském vývoji i konkrétních programech. A samotná bilance příjmů a výdajů nevystihuje všechny výhody členství. Pokud bychom ale jednou skutečně začali přispívat více, než přímo dostáváme, měli bychom si položit otázku, zda chceme být součástí prosperujícího společenství, nebo zda budeme kvůli účetnímu rozdílu riskovat ztrátu výhod, které nám společná Evropa přináší.

Politická propaganda totiž dokáže obrátit i úspěch proti vlastním občanům. Z hospodářského růstu může udělat údajné vykořisťování, ze solidarity nespravedlnost a z evropské spolupráce nepřítele. Stačí opakovat stejná tvrzení dostatečně dlouho a část společnosti jim začne věřit.

Mezitím by česká ekonomika mohla ztrácet dynamiku, státní dluh by narůstal a mladí lidé by stále častěji hledali budoucnost v zahraničí. Obyčejní občané by dál řešili drahé bydlení, životní náklady, stav zdravotnictví a školství, zatímco politici by hledali viníky všude kolem sebe. V zemi, která kdysi znovu získala svobodu po desetiletích komunistické diktatury, by se začala ozývat otázka, zda jsme si z vlastní historie vůbec vzali nějaké ponaučení.

Tohle všechno není nevyhnutelným důsledkem jedněch voleb ani důkazem, že každý zmiňovaný politik takový vývoj plánuje. Je to hypotetické varování před tím, co se může stát, pokud společnost rezignuje na kontrolu moci, nezávislost institucí, svobodná média, ověřování informací a respekt k demokratickým pravidlům.

A teď to nejdůležitější: Tento scénář je čistou fikcí. Není předpovědí budoucnosti ani tvrzením, že se popsané události skutečně stanou. Je to pouze zamyšlení nad tím, jak důležité je chránit demokracii dříve, než se její oslabování stane nevratným.

Věřme v lepší budoucnost. V budoucnost, ve které se Česká republika nemusí bát svobodně mluvit, ve které jsou lidé s odlišnými názory protivníky v politické debatě, nikoli nepřáteli státu, a ve které naše bezpečnost stojí na pevných spojeneckých vztazích. V budoucnost, kde se nemusíme stydět za svou zemi, protože je svobodná, demokratická a spravedlivá. A také v budoucnost, ve které bude Česká republika natolik prosperující, že bude moci více přispívat ke společné evropské stabilitě, aniž by zapomněla, jak důležité pro její vlastní rozvoj evropské společenství bylo.

Demokracie není samozřejmost. Je to odpovědnost každé generace. Svoboda slova, nezávislá média, bezpečnost a spolupráce s demokratickými spojenci nejsou překážkami na cestě k prosperitě. Jsou jejími důležitými předpoklady.

Nenechme se rozdělit dezinformacemi, nepodléhejme jednoduchým slibům a nezaměňujme kritiku za nepřátelství. Naši budoucnost můžeme ovlivnit. A máme všechny důvody věřit, že může být mnohem lepší, než jakou vykresluje tato fiktivní vize.