Článek
Česká bezpečnostní politika zažívá turbulentní časy. Výdaje na obranu se konečně přehouply přes 2 % HDP, čímž jsme poprvé dodrželi náš závazek přijatý roku 2014. Další peníze ale armáda na dlouhou dobu nedostane, alespoň tak to vyplývá z nové koncepce výstavby armády (KVAČR).
Jako kdyby armáda neměla problémů málo, přichází Tomio Okamura a hrdě prohlašuje, že Česko se nezúčastní mezinárodního cvičení vojsk v Polsku, které mělo být zaměřené na dodržení poválečného uspořádání na Ukrajině. Tento krok významně poškozuje důvěryhodnost České republiky mezi našimi spojenci v NATO a vysílá další signál, že naše vláda nebere bezpečnost dostatečně vážně.
Babiš se vykrucuje
Když se novináři ptali Andreje Babiše na důvody tohoto rozhodnutí, premiér začal vyhýbavě házet vinu na ministra obrany Jaromíra Zůnu (SPD). Babiš několikrát zopakoval, že na vládě se o žádném vojenském cvičení nejednalo, a dodal, že tyto záležitosti jsou výlučnou kompetencí ministra obrany. To může být de iure pravda, nicméně jako občan bych očekával, že v takto geopoliticky napjaté době bude agenda obrany pro premiéra prioritou.
Během stejné tiskové konference premiér celkem jízlivě poznamenal, že neví, odkud získal informace o cvičení Tomio Okamura, který je v současnosti předsedou Poslanecké sněmovny. Když dáme všechna premiérova vyjádření dohromady, vychází nám, že právě Okamura mohl být tou osobou, která nařídila ministru Zůnovi zakázat účast naší armádě. To působí opravdu znepokojivě, jelikož veřejnost vlastně neví, kdo je za obrannou politiku zodpovědný.
Spory v koalici
Obranná a bezpečnostní politika patří dlouhodobě k oblastem sporu mezi hnutím ANO a SPD. V tomto ohledu je zajímavá osoba ministra obrany Zůny, který je sice nominantem SPD, nicméně v kuloárech se mluví o tom, že všechny „nestranické“ ministry si vybíral sám premiér Babiš. Není tak zcela jasné, kdo má na obraně silnější slovo, jestli premiér, nebo předseda dolní komory.
Spory se nevedou jen v personální rovině, ale jde i o ideologické směřování resortu. Hnutí ANO stále vnímá NATO jako hlavní pilíř naší obrany a i přes jisté výhrady stojí v rusko-ukrajinské válce na straně oběti, tedy Ukrajiny. Oproti tomu SPD otevřeně mluví o možnosti vystoupení ze Severoatlantické aliance a odmítá jakoukoliv vojenskou pomoc napadené Ukrajině.
Příkladem boje mezi SPD a hnutím ANO bylo jmenování nového náčelníka generálního štábu po konci mandátu Karla Řehky. Tehdy došlo k bizarní situaci, kdy právě ministr obrany jako jediný nezvedl ruku pro jméno Miroslava Hlaváče, který následně post NGŠ obsadil.
Kdo nakonec bouchne do stolu
Spory a nejistota ohledně vedení na ministerstvu obrany jsou dlouhodobě neudržitelné a zdá se, že jde o to, kdo bude mít nakonec větší sílu, jestli Babiš, nebo Okamura. V médiích se už v říjnu začalo psát o tom, že premiér není s prací Zůny spokojený a zvažuje jeho výměnu.
Premiérova nedůvěra v ministra obrany je vidět i na tom, že akvizice nových strojů pro dopravní letku armády nemá na starosti Zůna, ale ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček. Zdálo by se tak, že konec ministra obrany je jen otázkou času, nicméně nevíme, jak se k jeho odchodu staví Tomio Okamura. SPD se ve vládě nyní začíná emancipovat, což se projevilo mimo jiné naší neúčastí na cvičení v Polsku, ale i odvoláním velitele kybernetických sil generála Haratka. Tento krok prosadil ministr Zůna, a to i navzdory nesouhlasu velitele armády Hlaváče.
Kdo tedy ovládá ministerstvo obrany? Andrej Babiš, Tomio Okamura nebo snad Jaromír Zůna? Na tuto otázku neznám odpověď a můžu jen doufat, že odpověď zná naše armáda. Vládní politici by si měli uvědomit, že obrana nemůže být rukojmím koaličních sporů. Bohužel právě tak to totiž vypadá.
