Článek
V desítkách úvah před Olympijskými hrami v Paříži se média zabývala i novodobou historií tohoto celosvětového sportovního klání. Při vzpomínkách na olympiádu v nacistickém Německu v roce 1936 - skoro nikdo nevynechá událost, kdy prý Adolf Hitler odmítl podat ruku afroamerickému atletovi Jessi Owensovi. Novináři tuto informaci většinou doplňují popisy domácí rasové perzekuce. V Německu platily od roku 1935 tzv. Norimberské zákony, které zbavovaly Židy občanských práv.
Owens se lekl blonďáka
V době berlínské olympiády - organizačně perfektně zvládnuté akce - potlačili pořadatelé všechny institucionální projevy rasismu. Na měsíc dokonce v této výkladní skříni totalitního režimu povolili, aby se v olympijské vesnici „bratřili černí i bílí“. Čtyřnásobný olympijský vítěz, zázračný běžec Jesse Owens, později několikrát vzpomínal - že se úplně lekl, když si ve společné umývárně čistil zuby vedle švédského blonďáka. V jeho domovských Spojených státech by v té době tahle hygiena nebyla možná; tam přetrvávala právní rasová segregace (mírnější v severních státech USA, ostřejší v jižních státech bývalé Konfederace).
Stadion lže jako Rudé právo
Jak je to tedy s nepodáním ruky Adolfa Hitlera tomuto Afroameričanovi (vyhrál stovku a dvoustovku, zvítězil v dálce i ve štafetě)?
Poprvé mě zviklal před pětačtyřiceti lety můj trenér atletiky Petr Bernát na oválu atletického stadionu v Chodově u Karlových Varů, kdy jsem jako žáček chodil do jeho sportovního kroužku. Vždy jsme se hecovali, co všecko víme o atletice a jaké si pamatujeme výkony. Plno těchto čísel a různých příhod z pozadí královny sportu jsem měl v té době autisticky v hlavě, když mi jiná - životně důležitější fakta - absolutně unikala. Petr, okresní přeborník v sedmdesátkách ve stovce (11,06 sec.) mi jednou při vyklusávání na normalizačním tartanu povídá, že Hitler nepodal ruku tomu „černochovi“ proto, že vůbec nikomu ze sportovců ruku nepodával; a ruce mohli mít hnědé…bílé…žluté…
Já jsem donesl tehdy mému trenérovi časopis Stadion, který jsem společně s ABC odebíral a kde bylo černé na bílém (barevné na barevném), že ve své lóži nacistický vůdce ostentativně afroamerický zlatý zázrak ignoroval. Pamatuju si, že Petr argumentoval tím, že když lže „Rudé krávo“ (Rudé právo) - tak proč nemůže prášit i Stadion… Ale důkaz mi tehdy Petr nedodal a ani neuvedl - z jakého zdroje to všecko má…
Po tak dlouhé době - se k této záhadě vracím. Jednak v souvislosti s tím, že to stále někde čtu (jakoby všichni opisovali z husákovského Stadionu) - a taky, že mám při práci teď puštěný sportovní kanál ČT, kde vše nějak levým okem sleduji. Při tomto nesoustředěném lelkování jsem si vzpomněl na nevyřešený spor z atletického dětství. A taky mě napadla otázka, zda letos francouzský prezident podá ruku všem afroamerickým medailistům?
Než beze zbytku odpovím, na tyto „investigativní“ otázky - strpte prosím malé zamyšlení.
V našem kolektivním vědomí máme, podle mě, zakódovaný mechanismus, kdy si nějakým politickým fenoménem (někdy na sportovním pozadí) zjednodušujeme realitu a podléháme nepodloženým faktům. V jiném případě nám simplifikace slouží jako fíkový list zakrývající naše morálně-politické selhávání.
Vy tanky, my branky…
Jako dítě si pamatuju, jak na černobílé zrnité obrazovce padal hokejista bez helmy Jiří Suchý do střel „Rusáků“; MS v hokeji ve Stockholmu v březnu 1969: ČSSR – SSSR 2:0, 4:3. Okupovaný národ slavil. Pro mě to byl v pěti letech formotvorný zážitek. Pražané tehdy bujaře oslavovali na Václaváku s transparenty: Vy tanky, my branky… Byly vyrabovány a zdemolovány kanceláře sovětské letecké společnosti Aeroflot. Tehdy se všude říkalo, že šlo o estébáckou provokaci - a proto už před kanceláří připravili rudí tajní dlažební kostky, jako že oprava vozovky. Záminka kamenů v rukou „kontrarevolucionářů“ - posloužila sovětům k přitvrzení politiky u nás. Hned v dubnu 1969 vystřídal Gustav Husák Alexandra Dubčeka ve funkci nejvyššího komunisty a socialismus s lidskou tváří se proměnil v „socík“ s husí kůží…
A hodí kamenem…
Po roce 1989 mě novinářsky zajímalo, jak to s těmi dlažebními kostkami a s vykradeným sovětským aeroflotem v devětašedesátém vlastně bylo. Mluvil jsem i s několika přímými svědky. Napadlo to podobně asi desítku historiků. Je zajímavé, že šlo o stejnou generaci jako já - a všichni měli podobné prožitky z dětství března 1969, kdy deseti tisíce lidí v ulicích zpívali: Jdi domů Ivane…
Novodobé závěry české historiografie? Komunistická tajná policie události před Aeroflotem monitorovala, ale neprokázalo se, že by agresi iniciovala. A to se týká i údajně dovezených dlažebních kostek - jako munice. Zdá se to být přesvědčivé, v každém davu najdete blázny, kteří hodí kamenem - a pak se stanou asociálními užitečnými idioty pro totalizující moc. Ta pak tyto jejich úlety použije jako záminku pro přitvrzení politické linie.
Jestliže smyšlenka o provokaci estébáků vrhajících kameny na sovětský majetek - je příkladem našeho psychologického přijímání zjednodušující reality v čase politické cenzury - tak následující případ je spíše z oblasti našeho morálně-politického selhávání.
Zbabělec Jan Masaryk?
Traduje se, že poválečný ministr zahraničí Jan Masaryk měl údajně po politických jednáních se Stalinem v létě 1947, kdy Československu zakázal připojení k americkému Marchallovu plánu - pronést všeobecně známou větu: „Do Moskvy jsem jel jako svéprávný československý ministr - a vrátil se jako Stalinův pacholek…“
Hodnověrnost této věty moderní česká historiografie vyvrací, vždy jí jen někdo od někoho slyšel; neexistuje přímé svědectví. Navíc vůbec nezapadá do vzpomínek zúčastněných; ministr spravedlnosti Prokop Drtina si dělal podrobné zápisky. Z toho všeho vyplývá, že se předseda vlády komunista Klement Gottwald před sovětským generalissimem choval sebevědoměji než náš rozklepaný ministr zahraničí, který submisivně přijímal všechny výhrady diktátora; bez slůvka jakékoli výhrady.
Podle Drtiny - nemohl být Jan Masaryk Stalinovým pacholkem až po jednání se sověty v červenci 1947, když byl „sovětským pacholkem“ i před červencem.
Těžko česká veřejnost přijímá demýtizaci „našeho Honzy“, syna TGM, lidového bonvivána. Obtížně už „vydejchávala“ kritickou studii života poválečného ministra zahraničí v knize Pavla Kosatíka a Michala Koláře :„Jan Masaryk – pravdivý příběh“. Nechceme slyšet, že čistky proti demokratům v jeho resortu, částečně i před Únorem 1948, oblíbený ministr parafoval a ani slůvkem se nezastal svých loajálních přátel. A v hospodách na pivu je vystřídal temný komunistický stalinista ministr informací Václav Kopecký; tihle dva si společně pochvalovali, jak mají podobný humor a také pohled na svět…
Symbolickou ránu z milosti mýtu o „našem laskavém Jendovi, který to měl moc těžký“ zasadili historici Michal Stehlík a Martin Groman v knihách z cyklu „Přepište dějiny“ a ve stejnojmenných podcastech. Málo známé je servilní a podbízivého chování Jana Masaryka vůči sovětům v OSN, kdy dostával od „osvoboditelů“ taháky, jak má správně hlasovat.
Psychogram „protekčního floutka bez maturity“ toužícího aspoň trochu se podobat „tatovi“ - nutí k hlubinnému smutnému zamyšlení. Převzetí - asi nikdy nepronesené (ne)statečné věty - bez kritického odstupu - našimi předky, i námi - se stalo fíkovým listem našich morálně-politických selhávání…
Utopení v utopii
Většina českého obyvatelstva všech vrstev - včetně takzvaných kulturních a politických elit, která byla celkem ostražitá vůči německému národnímu socialismu, přispěla hned po válce dobrovolně a s nadšením - k plíživé sovětizaci (v Evropě naprostá rarita) ještě před absolutním převzetím moci komunisty v únoru 1948. Naše báby a prabáby, dědové a pradědové - volili v historických zemích kromě KSČ (46 procent) další tři povolené komunizované strany Národní fronty, které historik Martin Groman už ani odborně nenazývá stranami demokratickými. Souhlasily s koncem plurality, hospodářské a politické soutěže podobně jako komunisté. Jen málokdo z našich předků hodil do urny v květnu 1946 prázdný bílý lístek - jako nesouhlas s politikou lidově demokratické utopie. Neboť se sami - v utopii topili…
„Pomluvy“ Havla a Klause
„Humanitární bombardování“ a „Neexistující čisté a špinavé peníze“.
Tato sousloví bývalí prezidenti Václav Havel a Václav Klaus nikdy nevyslovili. Ale mnozí lidé tomu stále věří. Tyto slovní metafory a situace z berlínské olympiády mají jedno společné: ti, co si je zkreslili - měli politickou motivaci…
Podstata vyjádření Václava Havla v souvislosti s humanitární krizí v bývalé Jugoslávii 23. 4. 1999, deník La Republica: „Bomby NATO nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární. V tomto případě lidská práva překračují státní suverenitu.“ Nepřesný a zjednodušující překlad a částečné záměrné zkreslení odpůrci prvního českého prezidenta - daly vzniknout mýtu dvou slov, které Václav Havel nikdy nevyslovil: Humanitární bombardování. Proto se hlava státu velmi čertila. Šlo prý o velké zkreslení, ale tresť obsahu toho, co chtěl říct - zůstává, i když je „zákeřně vypouklá“. Jde o legitimní názor politika, který se domnívá, že menším násilím v zárodku konfliktu - zabrání jeho nekontrolovanému šíření.
Druhý český prezident Václav Klaus se čílil nad „zlými slovíčky“ podobně jako jeho předchůdce na Hradě. Pro odpůrce ekonomické transformace v Klausově podání - jsou jeho údajné věty pronesené v parlamentu v roce 1996 („Neexistují čisté a špinavé peníze…“) důkazem morálního úpadku premiéra a tím celé české vlády…
„Musí to být zlý a nenávistný člověk, když omílá tisíckrát odmítanou větu o špinavých penězích,“ reagoval o několik let později Václav Klaus.
Co tedy přesně tehdejší předseda vlády v parlamentu v šestadevadesátém skutečně prohlásil? Tuto autorizovanou větu: „Je obtížné rozlišit čisté a špinavé peníze, protože to na nich není poznat…“ Člověk nemusí mít diplomku z výrokové logiky a z lingvistiky, aby postřehl, že zjednodušující pomluva „zlých slovíček“ se od autentických výroků tehdejšího předsedy ODS v zákonodárném sboru - moc neliší… Srovnání „nepřejícího“ nepřesného zkratkovitého sdělení a toho pravdivého ve sněmovně - podobně jako u Václava Havla s bombardováním - se v podstatě podstaty nemění.
I u Václava Klause jde o legitimní politický názor pragmatického ekonoma, který připouští, že v dějinách jsou občas chvíle, na které nemůžeme být hrdi, ale nic moc s tím nenaděláme…
Jak nazvat tyto částečné překroucenosti, jež ale nemění podstatu sděleného…, které ale měly za cíl dehonestovat pronášejícího? Nic jiného mě nenapadá, než - jedovaté (ne)smyšlenky…
Hitler a Owens
Tak nepodal záměrně Adolf Hitler Afroameričanovi Jessu Owensovi ruku? A tím jednoznačně dokumentoval jaký je rasista? Většina českých médií před „Paříží“ čtenářům lhala, když seznamovala čtenáře s touto epizodou z historie novodobých olympiád.
Abych si na tuto zvěst posvítil (motivace z dětství - jak už víte…), udělal jsem si rozsáhlé rešerše z angličtiny o životě tohoto čtyřnásobného olympijského vítěze a také o pozadí berlínské olympiády. Owensovi citace budou překlady z jeho životopisu: „Jesse Owens: Fastest Man Alive“.
Závěry? Ruku nacistický vůdce nejrychlejšímu muži planety nepodal. Nikoli však z důvodů rasistických, ale časově organizačních… Podobně to má i teď francouzský prezident Emmanuel Macron.
Pouze v první den olympiády se Adolf Hitler osobně přivítal se všemi německými závodníky. Podávat ruku všem ostatním vítězným sportovcům by německý diktátor časově nestíhal, technicko-prakticky to nešlo ani zorganizovat. Proto stisk horní končetiny führerem nepocítili jen jeho medailoví krajané, ale třeba i úspěšní sportovci ze spřátelených zemí: fašistické Itálie a diktátorského Portugalska.
Sto tisíc lidé aplaudovalo
Jesse Owens vzpomínal, že se jednou octl náhodou kousek od boxu s německým vůdcem. A že se na něj Hitler usmál a zamával mu. A on pozdravy opětoval. Také mu Adolf Hitler poslal později do USA osobní dopis s poděkováním za výkony, které posílily prestiž celé akce.
Americký atlet celý život vzpomínal (zemřel v roce 1980) na pobyt v nacistickém Německu jako na rajské týdny svého života, kde mu sto tisíc lidí freneticky fandilo a kde se setkával jen se sympatiemi. A v olympijské vesnici a ani v kavárnách jej nikdo kvůli barvě pleti - na rozdíl od své vlasti - nediskriminoval.
Tenhle pohled amerického sportovce byl samozřejmě naivní. Po doby olympiády se totalitní režim vyšvihl a dal si pozor na jakékoli projevy xenofobie nebo rasismu. Jakmile se ale sbalily prapory s pěti barevnými kruhy - začaly se opět uplatňovat antisemitské Norimberské zákony; za dva roky proběhly pogromy v tzv. Křišťálové noci. Političtí vězni na konci šestatřicátého opět začínají plnit německé věznice.
Mimísek pomohl s nákupem
Proč se kolem berlínské olympiády a Jesse Owence - nejen naše média - často mlží a mystifikují. Jednak jde o šlendrián novinářů, kteří sami netuší…, a zároveň o ideologické výmysly šířené v „dobré víře“. Jde o podceňování respondentů, kteří asi podle pracovníků médií netuší, že absolutní politické zlo může mít i andělskou tvář; umí dovedně svádět a mást… Nemusí jít jen o dobu temna, kde navenek nic nepoznáte a její charismatické vůdce. Klamat úsměvy a tělem umí i sympatičtí sérioví vrazi. Například sadista „orlický vrah“ Ludvík Černý přezdívaný Mimísek; bezchybný otec rodiny a ochotný soused. Dodnes nájemnice ze stejného panelákového vchodu vzpomínají: „Dveře podržel…, neujížděl výtahem…, s nákupem pomohl…, vždy zdravil jako první…“
Roosevelt Owensovi nenapsal
Čtyřikrát zlatý Afroameričan Jesse Owens se dožil ve své vlasti uzákonění všech občanských práv, tedy i pro Afroameričany. Do konce svého života vzpomínal s láskou na berlínskou olympiádu a na zraňovanou osobní důstojnost po návratu domů do USA.
Hned na letišti musel do zadní části autobusu. Při večírcích na jeho počest nesměl projít hlavní hotelovou recepcí. Musel skrze kuchyň a výtahem pro služebnictvo.
„Když vzpomínám, při prohlížení fotografií, tak si někdy přečtu i dopis od německého vůdce,“ vzpomínal v sedmdesátkách Jesse Owens. „Rád bych tehdy i poděkování od našeho prezidenta…, ale Franklin Delano Roosevelt, pozdější vítěz nad Hitlerem, mi nikdy nenapsal…“
