Článek
Vidím to jako dnes. Začátek roku 2002. Pročítám si dopisy s náměty, které chodily do pořadu Novy „Na vlastní oči“. Mám jej schovaný dodnes. Ručně psaný dopis, podepsaný Františkem Doskočilem. Pár řádek, že pominula desetiletá promlčecí doba, kterou slíbil americkým nadřízeným, že o dlouholeté spolupráci se CIA nebude mluvit. Říkal jsem si, další paranoidní cvok, co má cvrčka v hlavě. Ale - co když…?
Osudový výlet do Rakouska
Po dvou dnech sedím v kavárně Slávia s výhledem na Hrad, v kapse záhadný dopis. Naproti mně podsaditý, krátce ostřihaný chlapík v kostkované košili vypadající na padesát. Působí trochu nejistě. Začal mi vyprávět nad zeleným čajem svůj neuvěřitelný příběh. „V tom osmašedesátém jsem měl vystudovanou hotelovku a byl jsem po vojně. Bylo mi jedenadvacet. Bydlel jsem na jižní Moravě ve Slavonicích, odkud jsme mohli sledovat rakouskou televizi. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 byly hranice ještě volně otevřené a já přemýšlel, že budu emigrovat. Koncem srpna jsem jel do Rakouska - trochu tam omrknout situaci. V hospodě v Schönfeldu se mi představil člověk, novinář Jan. Uměl trochu česky. Druhý den mě ten člověk, s nímž jsem něco popil, seznámil - s mým souhlasem - v jedné vile v Korneuburgu s Viktorem, který uměl česky perfektně. Prozradil mi, že je pracovník americké Central Intelligence Agency (CIA). Vysvětloval mi, že u nás už brzy nepůjde vývoj demokratickým způsobem a že potřebují české vlastence, kteří chtějí bojovat proti komunistům formou spolupráce s Američany. Já se vlastencem cítil být a mám dobrodružnou povahu… Podepsal jsem jim to, i kdyby mi nedali těch sto dolarů. A co mám dělat? - ptal jsem se. Zatím nic - řekl mi Viktor. Prý mi přijde jednou pohlednice z Alp, pozdrav od Jana. Mám ji dát nad hrnec s párou…“ vyprávěl mi v kavárně František Doskočil.
(S podstatou jeho pravdivého příběhu z doby studené války a se záhadou jeho zatčení československou kontrarozvědkou čtyři měsíce po revolučních listopadových událostech - vás seznámím na konci tohoto článku.)
Tehdy jsem v tom roce 2002 Františka seznámil s historikem Pavlem Žáčkem, budoucím šéfem ÚSTRu. Znalec našich vnitráckých a částečně i sovětských a amerických archivů mi zařadil Doskočilův příběh do kontextu doby a ověřil většinu Františkových vzpomínek. Natočil jsem tehdy pro „Oči“ o agentovi, který promluvil, několik reportáží. Pavel Žáček pak v roce 2004 vydal o Františkovi Doskočilovi studii „Průlom, agentem CIA uvnitř komunistické nomenklatury“.
Husákovi špióni
Dnešní předseda Výboru pro bezpečnost PS PČR Pavel Žáček mě později osobně seznámil s dalšími našimi bývalými západními agenty, kteří v době normalizace spolupracovali se západními zpravodajskými službami. Vznikl z toho film, který jsem natočil a kde uvádím nejnovější archivní skutečnosti o Františku Doskočilovi. V hodinovém dokumentu Novy z roku 2006„Husákovi špioni“ (Trpké osudy špiónů z Husákovy doby | TN.c) mi vzpomínají i další agenti, kteří popisují svůj riskantní džob. Například agent západoněmecké BND - hydrolog Miroslav Janda, vyzvědač SDECE - francouzské kontrarozvědky - vysoký důstojník Varšavské smlouvy - František Vojtásek a spolupracovník americké FBI - letecký dispečer Radek Mariáš.
Nejvyšší pražský komunista agentem CIA?
Podle odborníka na tajné služby Karla Pacnera pracovalo odhadem na území Československa mezi lety 1969-1989 kolem sta českých vyzvědačů pro západní tajné služby a kolem tří set agentů KGB. V rozhovoru pro Aktuálně 27.11. 2019 Pacner uvádí, že sovětským agentem byl třeba vysoký slovenský komunistický funkcionář Viliam Šalgovič. A pro CIA měl pracovat v osmdesátých letech i nejvyšší pražský komunista a člen politbyra ÚV KSČ Antonín Kapek. Podle autora knihy „Československo ve zvláštních službách“ měli Kapka naverbovat Američané v Alžíru na toaletě, kdy mu ukázali kompromitující materiály o jeho tajném kontu ve Švýcarsku. Šalgovič i Kapek spáchali po revoluci na svých chalupách sebevraždy.
Jak jsem doprovázel agenta KGB k Havlovi
Podzim 1988. Jsem reportérem svazáckého časopisu Mladý svět, který se snažil jít „přestavbově“ co nejdál… Mnoho témat ale bylo stále absolutní tabu. Nejvíce disidenti a jejich nekorunovaná hlava: Václav Havel.
Jako velký vichr k nám vletěl v prosinci toho roku na praxi do MS redaktor nejčtenějšího progresivního týdeníku v SSSR - Sobesedniku. Třicátník Alexander Kuprijanov nám nejmladším přivezl mikiny s vyobrazením Gorbiho. Pamatuju si, že sovětský vůdce měl na čele velké mateřské znamínko, na rozdíl od našich oficiálních fotek, kde mu hlavu agenturně retušovali. Vzpomínám si, že jsme seděli s kolegou Milanem Krumlem‚ dnes pracovníkem ČT, a se Sašou v hlubokých červených křeslech před domácím a zahraničním oddělením MS. A sovětský host křičel na celá patro, kdy zatočíme s tím Husákem a Jakešem, že u nich už se všech „konzerv“ zbavili… Milan si dal ukazovák na rty a slabě zasyčel…, jako že sovětský host nemá tak řvát, aby to neslyšela ve své kanceláři šéfredaktorka Olga Čermáková, které jsme říkali „Copatá“.
Saša chtěl poznat co nejvíce pražských hospod, tak jsem ho doprovázel. Nejvíce si stejně oblíbil výčep U Karla v Panské hned vedle redakce Mladého světa a Mladé fronty, kam chodili „na stojáka na nekonečné jedno“ redaktoři, grafici a tiskaři. Tam na celé kolo hučel, že půjde udělat rozhovor s Havlem… A taky, že jo. Doprovodil jsem jej na Karlák, měl jsem „bobky“ jako tehdejší zosobnění šedé žurnalistické zóny, která si hrála na to, že snad odvážnými reportážemi napomáhá krachu režimu… Popsal jsem Sašovi rozpadající se činžák pozdní secese, kde Havlovi bydleli. Poslal jsem ho Resslovkou na Engelsovo nábřeží (dnes Rašínovo). Dnes je dům opravený, s pamětní deskou s červeným srdíčkem, hned vedle toho „Tančícího“.
Třístránkový rozhovor s Václavem Havlem vyšel v sovětském Sobesedniku 2.2. 1989. Právě v době, kdy byl náš přední disident v kriminálu. Saša představil sovětským čtenářům vůdčího představitele opozice v Československu jako člověka intelektuální bystrosti a ryzího charakteru, který je „oddaným stoupencem demokracie v SSSR“.
Na redakční poradě nám „Copatá“ vyprávěla, jak se hlavní ideolog KSČ Jan Fojtík zuřivě rozčílil, a chtěl po sovětských soudruzích potrestání Kuprijanova, ale nikdo se s ním v Moskvě nebavil. S několika kolegy jsme se na základě v té době už lehce zpochybňované teze „Sovětský svaz náš vzor“ trochu rozhoupali a podepsali petici Za propuštění Václava Havla, kterou pak četli na Svobodné Evropě. Šéfredaktorka Olga Čermáková si nás ani nepozvala na kobereček, nikomu z hříšníků nic nevyčítala. Až mnohem později jsem se dozvěděl, jak na nejvyšších místech za „náše naivní mladické ideové selhání“ orodovala. A tato redakční podpisová akce měla pak přispět k jejímu vyhazovu z Mladého světa v září 1989.
Karel Pacner po návštěvách částečně otevřených archivů v Jelcinově Rusku napsal knihu „Velké špionážní operace vrcholu, konce a dozvuků studené války (1968-2001)“ a v nich má informaci, že náš sovětský kolega z konce osmaosmdesátého Alexander Kuprijanov, byl agentem progresivního křídla v KGB, který měl sondovat u Václava Havla, jak vidí dál politický vývoj ve střední Evropě. Pacner se se Sašou na přelomu tisíciletí i sešel a ten mu to nepřímo potvrdil. Také Václav Havel už jako prezident Česka vzpomínal: „Moc dobře si to pamatuju. Až do třetího patra k mému pracovnímu stolu se linul křik protestu toho sovětského novináře. U vchodu do domu ho esenbáci legitimovali, jelikož jsem byl pod esenbáckým dohledem. A on se s nimi hádal. Mohl si to dovolit, když měl kágébácké krytí - jak dnes víme. Strávil u mě celý večer, dobře jsme si popovídali…“
Většina našich i mezinárodních historiků se dnes domnívá, že koncem osmdesátých let KGB u nás - podobně jako CIA - do politického vývoje nezasahovaly, vše jen monitorovaly. Většina z nich, včetně Karla Pacnera, si myslí, že kdyby se naši komunisté koncem roku 1989 rozhodli k násilnému potlačení revoluce - „přestavbová“ sovětská tajná služba by učinila vše, aby masakrům zabránila.
Hodně se stále v novinářských kruzích i na veřejnosti probírá, že v době zásahu proti studentům 17.11. 1989 byli v Praze na návštěvě nejvyšší představitelé KGB - a že to nemůže být náhoda. Pavel Žáček v rozsáhlé studii z roku 1989 KGB a 17. listopad 1989 tyto zvěsti vyvrací. Píše, že kágébáky v těch dnech více zajímali nákupy a vodka - než cokoli z aktuálního dění.
Václav Havel a CIA?
Normalizační komunistický tisk psal o něm jako o praporečníkovi americké tajné služby. Jaká byla skutečnost? Karel Pacner píše, že je přirozené, že všechny velké tajné služby předjímají politický vývoj a tipují osobnosti, které jej mohou ovlivňovat. V americkém Langley si určitě Havla proklepávali. Nicméně prognózy vývoje v Sovětském svazu, Polsku a Maďarsku zajímaly americkou rozvědku mnohem více než poměry ve zkamenělém Československu.
Dnes je známo, že CIA - skrze různé fondy a nadace - podporovala nejen polskou Solidaritu, ale i pašování knih a časopisů Svědectví a Listy do Československa. Vysílání pro východní Evropu rozhlasovou stanici Svobodná Evropa také částečně platila Ústřední zpravodajská služba USA. Jejím nejčastějším zpravodajem od nás byl v druhé půlce osmdesátých let Václav Havel. Buď přímo telefonoval, nebo rozsáhlejší věci nahrával na malé magnetofonové kazety, které si pak pracovník západoněmecké ambasády (pravděpodobně agent BND) vyzvedával z „mrtvé schránky“ z boxu úschovny zavazadel na Masaryčce (tehdy Nádraží-Střed). Nedávno mi bývalá mnichovská redaktorka Svobodné Evropy Lída Rakušanová vyprávěla, že na těch kazetkách byly nahrané i přímé Havlovy dramaturgické pokyny, jak mají rozhlasové pořady vypadat. „Ten Vaškův pedantismus byl až komický,“ vzpomíná. „Některé nápady byly podnětné, mnohé úplně mimo… On se do toho opravdu velmi vžil. Ředitel vysílání se jednou bez nadsázky vyjádřil, že by to v rádiu jednou mohl všecko převzít.“
Dnes už se také otevřeně píše, že největší sok našich komunistů - vydavatel pařížského Svědectví Pavel Tigrid (Nestor) byl spolupracovníkem CIA. S Václavem Havlem si často dálnopisovali. Pozdější ministr kultury v Klausově vládě se několikrát vyjádřil, že budoucího prezidenta nikdy nijak neúkoloval. To prý ani nešlo. Vždy měl svoji hlavu, nenechal si od nikoho radit.
Záhada placky „Havel for president“
Jedna z dodnes živých konspirací hovoří, že náš agent CIA nad Seinou z ulice Croix des petits champs už půl roku před volbou Václava Havla prezidentem věděl, že se tak stane… Tady mám svědectví z první ruky od mého kamaráda Milana Kubese přezdívaného Plukovník, blízkého spolupracovníka Pavla Tigrida v emigraci. (Milan měl v emigraci na starosti pašování knih v pracích prášcích z Paříže a z Mnichova. Byl členem Panevropského hnutí a spolupracovníkem Svobodné Evropy. První náš emigrant, oceněný za třetí odboj. V osmdesátkách v Bavorsku vyučoval češtinu americké Zelené barety, které měly u nás zasahovat, kdyby přerostla studená válka ve válkou úplně horkou. Ve dvaadevadesátém přivedl skupinu svých bývalých amerických žáků do pražské hospody U Zpěváčků. Vtrhl s těmi vysokými svalnatci do kuchyně hostince a učil je, co jsou bramboráky, svíčková a utopenci. Milan byl můj blízký spolupracovník na mnoha televizních dokumentech o nejnovějších dějinách).
„Plukovník“ vzpomínal, jak četl Havlovy utajované dálnopisy určené Nestorovi-Tigridovi, které chodily do pařížské banky Lazard Fréres pět měsíců před zvratem. „Vašek psal, že Nestorův nápad na jeho prezidenství je zaprvé - velmi předčasný, zadruhé - že je stydlivka, která ráčkuje… Nestor nás se spisovatelem Janem Pelcem pověřil, abychom našli někde fabriku, kde vylisujou placky se zavíracím špendlíkem Havel for president. Pohlídali jsme si to v jedné levné manufaktuře v už skoro svobodném Maďarsku, kde jsme v Budapešti v červnu 1989 pořádali koncert Hutky. Na koncertu Kryla a dalších počátkem listopadu v polské Wroclawi už si je diváci kulaté placky připínali na svetry a pašovali je domů. Já jsem si v té době myslel, že to u nás nejdříve rupne pěrestrojkově, pak dubčekovsky, nějaké ty kulatý stoly…, omezená pluralita. Myslím si, že ve skrytu duše ani Tigrid nevěřil, že se to sesune tak rychle a že Rusák nás nechá nasměrovat do EU a do NATO…“
Strom života se někdy rychle zazelená
Tato epizoda s odznakem může otevřít složité téma vlivu tajných služeb na mezinárodní politiku vůbec, zvláště v poslední třetině dvacátého století. Podle toho, co jsem natočil a prožil - tak si myslím, že přímo procesy veřejného dění druhé nejstarší řemeslo světa neurychluje. Prostě: Strom života se někdy tak rychle zazelená, že šedivá teorie bledne. Náhody a nečeká spontaneita dějů někdy historii tak akcelerují, že tajné služby nechápou…
Náhoda v dějinách
Podle mě je typickým příkladem pád Berlínské zdi. Je známé, že se devátého listopadu 1989 na tiskovce ve východním Berlíně mluvčí komunistické vlády Günter Sabowski přeřekl - že jsou s okamžitou platností otevřeny hranice… (V podkladech ale měl, že se bude brzo moci svobodně vycestovat s východoněmeckými pasy, až ministerstva volnější cestování povolí, prostě: v dohledné době). Východoberlíňané se vyvalili směrem ke zdi. Stále ještě komunistická Lidová policie a pohraničníci nevěděli, co se děje. Nikdo nedával instrukce. Davy se tísnily u závor. Hrozilo, že může být někdo rozšlapán. A přesně ve 22:45 9.11. 1989 nastala hvězdná vteřina vyučeného kamnáře a velitele hraničního přechodu na Bornholmer Strasse šestačtyřicetiletého Haralda Jägera, který odemkl vrata kesvobodě a nekontroloval ani občanky. Do půlnoci proniklo touto škvírou do železné opony kolem dvaceti tisíc východních Němců, kteří se štípali do tváří, zda nejde o sen. Vždyť ještě v březnu toho roku zahynul při přeletu zdi improvizovaným horkovzdušným balónem elektrotechnik Winfried Freudenberg.
Desátého listopadu ráno 1989 si příslušníci východoněmecké STASI a západoněmecké BND (kancléř Helmut Kohl byl zrovna na oficiální návštěvě Polska), stejně jako KGB a CIA - pustili televizi a koukají na symbol studené války, na němž lidé tančí…
Měl jsem možnost na jaře 1991 s bývalým pohraničníkem, který vešel do dějin dvacátého století, hovořit u příležitosti rozšíření expozice Muzea Berlínské zdi na už zrušeném přechodu Checkpoint Charlie. Tehdy se instalovaly exponáty a fotografie o pádu komunismu ve střední a východní Evropě. Muzeum si přálo fotky Jana Šibíka (má také úvodní fotku k tomuto článku) z krvavého převratu v Rumunsku. (Krkolomnou dobrodružnou cestou - to je na jiný článek -, jsme se octli s Honzou v v Bukurešti 21.12. 1989, kdy lidé vypískali projev diktátora Nikolae Ceausesca pronesený z balkónu sídla totalitní strany. Byli jsme tehdy jedni z mála zahraničních novinářů, kteří pobývali v metropoli neprodyšně uzavřené země; reportáž o tom vyšla v lednovém Mladém světě 1990).
Text zastaral, ale Honzovy fotky slz, nadšení a krve už vešly do dějin evropské fotografie. V červnu 1990 za nim do Prahy přijeli pracovnici berlínského Muzea zdi. Dodnes tam jeho velkoformátové fotografie z Bukurešti otevírají stálou výstavu revolucí 1989 mimo Německo. Tehdy jsem se na Honzově úspěchu trochu přiživil. Právě v prostorách nové expozice jsem mohl krátce hovořit s tehdejší celebritou, která urychlila dějiny.
Bál se krveprolití
Ptal jsem se v květnu 1991 bývalého komunistického pohraničníka Haralda Jägera, co mu v té vteřině otevření škvíry v železné oponě 9.11. 1989 proběhlo hlavou. Řekl mi, že měl obrovský strach, že se lidi umačkají a taky, že se bál, že dav pohraničníky odzbrojí; pistole měli pod uniformou – a možná nastane krveprolití. V tom jedenadevadesátém už nebyl v uniformě. Pracoval jako trafikant.
Když teď po sobě čtu předešlé řádky, tak se trochu stydím. Působím sám na sebe jako ten, co se narodil v kině… Brouk Pytlík. Sebestředný hmyz, který všude byl a všecko zná a kam se něj hrabe Jára Cimrman… Ale opravdu jsem se dost často náhodou připletl k malým dějinám a k lidem, kteří často měli nějaký vliv na velkou historii…
Vracíme se obloukem k příběhu agenta CIA Františka Doskočila z úvodu článku. Skončili jsme u toho, že se na výletě v Rakousku koncem srpna 1968 jako jedenadvacetiletý upsal CIA.
Prominentní číšník František buduje kariéru
V mém dokumentárním filmu „Husákovi špióni“ z roku 2006 vzpomínal, že po nástupu Gustava Husáka k moci v dubnu 1969 na fakt, že mu má přijít nějaká pohlednice z Alp od Jana, skoro úplně zapomněl. Pražské jaro spálil mráz, který přicházel z Kremlu. František se přestal úplně zajímat o politiku. Byl zamilovaný, shodou náhod do dcery tajemníka OV KSČ ve Znojmě, kterou si v roce 1970 vzal.
Začal budovat normalizační kariéru. Tchán mu zařídil lukrativní místo číšníka v pražském dejvickém hotelu Internationál, kde se často ubytovávaly zahraniční delegace ze spřátelených komunistických režimů. František tam založil základní organizaci Socialistického svazu mládeže. Manželka se stala pracovnicí federálního ministerstva vnitra. Postavili si vilu v Praze Ruzyni.
Mrtvá schránka od CIA
Píše se rok 1976. Františku Doskočilovi přichází pohled z Alp podepsaný Janem. „Byla to hrůza, byl jsem podělaný strachy,“ vzpomínal František ve výše zmíněném dokumentu. „Chvíli jsem uvažoval, že se přiznám, prostě mladická nerozvážnost ze srpna 1968… Pak jsem si ale uvědomil, že by to byl obrovskej škraloup na kádrovém profilu. Ztratil bych důvěru strany, kam jsem na popud tchána už vstoupil. Odnesla by to možná budoucnost i mých dvou malých dětí. A byl jsem - přiznám se - taky zvědavý. Dal jsem pohled nad páru a objevilo se malé písmo s plánkem Krčského lesa, musel jsem to luštit lupou. Dva stromy a stará dopravní značka. Mezi tím má být velký kámen s mrvou schránkou.“
Už v březnu 2002 jsme s Františkem natáčeli v místech nedaleko metra Roztyly, kde našel lehkou imitaci velkého křemene z umělé hmoty. „Přijel jsem domů s velkou taškou a zamkl se ve své trucovně v prvním patře baráku Zatáhl rolety,“ vzpomínal František. „Bakelit se rozpůlil, vypadlo na mě speciálně upravené rádio, šifrovací tabulky, neviditelný inkoust a pokyny. Musím říct, že to vzrušení bylo nepopsatelné, směs děsu a podivnýho nadšení…“
Motivace všech špiónů se prý dá zjednodušit do čtyř hlavních pohnutek. Ideologie. Peníze. Ego. Strach z kompromitace. U Františka Doskočila bych to viděl na poslední dva body. Nejdříve komunikoval s Američany prostřednictvím mrtvých schránek a dopisů na adresy, které mu chodily v přesný čas morseovkou. Američany zajímaly všechny okolnosti jeho života a nejbližších příbuzných. To už bylo v době, kdy František pověsil číšnický frak na hřebík. Dělal teď u vnitra na ekonomicko-technické správě, a nejbližší rodinní příslušníci poskočili „kariérně“ neuvěřitelně. Manželka pracovala u ústřední evidence operativních svazků StB a tchán na IV. sledovací správě FMV.
V Bavorsku na detektoru lži
Našemu českému agentovi CIA se podařilo bez problémů (měl výborný kádrový profil) v roce 1980 vyjet do západního Německa, kde se sešel s Viktorem, tajemným Američanem ze srpna 1968. „Posadili mě v Norimberku do obrovské černé limuzíny, kde bylo pět lidí, z nichž většina uměla česky. Hodně přístrojů, světýlek, drátů,“ vybavuje si František. „Jeli jsme směr Mnichov. Na prsty mi připnuli elektrody. Detektor lži.“
Špión CIA na vokovické Sorbonně
František prověrkou prošel. A zpoza oceánu byl pověřený novými úkoly. Zjistit co nejvíce o osobních vztazích v nejvyšší komunistické nomenklatuře. Začal tedy studovat Vysokou školu politickou ÚV KSČ, které jsme říkali vokovická Sorbonna. Z vnitra přešel na politického pracovníka OV KSČ na Praze 6. V té době už manželce prozradil, co celé noci v trucovně vyvádí. Na plnění některých úkolů s ním pak spolupracovala. František vzpomínal, jak měl stále „nervy v kýblu“, ale práce pro Američany jej bavila. Prostě neuvěřitelný adrenalin.
V roce 1988 objevil v mrtvé schránce v pařezu satelitní rychlovysílačku, kde jen namluvil zprávy, které byly v mžiku odeslány.
Dlouho jsem si myslel, že František Doskočil byl pro CIA jen malou rybou, když bych ho srovnával třeba s Antonínem Kapkem z předsednictva ÚV KSČ. Ale historik Pavel Žáček mě vyvedl z omylu. Takové velmi drahé technické zařízení nedávali prý Američané jen tak někomu.
Začátkem roku 1989 začala československá komunistická kontrarozvědka Františka sledovat. Historik Pavel Žáček se domnívá, že jeho činnost odhalil sovětský „krtek“ v CIA, známý přeběhlík Aldrich Hazen Ames, který Rusům prozradil velkou část amerických agentů nejen v SSSR, ale i v jeho satelitech.
Plánování akce Průlom
V den demonstrace 17.11. 1989, v 15 hodin, v čase, kdy se pražský Albertov začal plnit studenty s transparenty, se v „kachlíkárně“ na Letné schází u náměstka ministra vnitra Alojze Lorence vedení rozvědky a kontrarozvědky. Jediné téma - František Doskočil. Právě v době, když studenti dorazili za zpěvu hymny na Vyšehrad, vymysleli u Lorence akci Průlom: sledovat dál agenta CIA a pak jej donutit ke zpravodajské hře se CIA, aby se dostali k dalším našim zrádcům.
Zatčení po revoluci
Čas oponou trhl, Václav Havel už sedí na Hradě. Koncem února 1990 mířil František do Berlína za Viktorem z americké rozvědky. Věří, že za svou jedenadvacetiletou vyzvědačskou práci plnou nervů dostane i nějakou odměnu. A bude to víc než sto dolarů jako v osmašedesátém. Jenže na hraních v Hřensku 21.2. 1990 je František zatčený československou kontrarozvědkou. Zákony vyhasínajícího komunistického režimu ještě fungovaly, vyzvědačství ve spolupráci s cizí mocí. Vlastizrada. „Sedm měsíců jsem seděl na Ruzyni. Sám v cele. Spoutaný v takzvaném mědvedu, ruce a nohy v řetězech. Jako nejtěžší zločinec. Skrze mříže jsem koukal do oken taky zavřeného, bývalého šéfa pražských komunistů Miroslava Štěpána. Měl tam za sklem šišku salámu a lahváče…“
CIA Františka odepsala
Pavel Žáček si vysvětluje zatčení Františka Doskočila po revoluci jako mstu komunistických vnitráků v poslední křeči režimu. V době vězení se Františkova manželka spojila s disidentem Petrem Uhlem, který měl za Občanské fórum na starosti prověřování politických vězňů. V září 1990 byl propuštěný. S americkou tajnou službou se mu už nikdy nepodařilo navázat kontakt. Zkoušel to všemi směry, psal dopisy do Kongresu USA, navštěvoval americké velvyslanectví. „Možná si mysleli, že jsem dvojitej agent. Ale já Američany nikdy nezradil,“ přísahal mi František. Za sedmiměsíční postrevoluční vězení taky nedostal žádné odškodnění, protože úředně právně u nás končí komunistické bezpráví 17.11. 1989. Nikdo nepočítal s politickým vězněm po tomto datu.
František Doskočil se dožil zákona o protiprávnosti komunistického režimu, v němž se píše, že je hoden úcty i spolupracovník západních demokratických tajných služeb, jenž přispěl k pádu totalitního režimu.
Zemřel před třinácti lety. V posledních letech života byl uzavřený, zatrpklý. Cítil se osamělý a nedoceněný. Dlouhodobé stresy se podepsaly i na jeho psychice. Na jednom z našich posledních setkání si posteskl: „Vlastně ten můj dobrodružný život byl tak trochu na …...“
Zdroje:
Dokumentární film Husákovi špióni (scénář režie: David Vondráček) NOVA 2006
Encyklopedie špionáže (Pavel Rajský), nakladatelství Libri 1993
Tajné války tajných služeb (Karel Pacner) nakladatelství Kniha Zlín 2023
Velké špionážní operace (Karel Pacner) nakladatelství Daranus 2015
Průlom - agentem CIA uvnitř komunistické nomenklatury (Pavel Žáček, František Doskočil) nakladatelství Votobia 2004
