Článek
Immanuel Kant byl německý filozof, jenž působil v době osvícenství, přičemž je považován za jednoho z hlavních představitelů klasické filozofie. Mezi jeho nejstěžejnější díla můžeme zařadit zejména Kritiku praktického rozumu, jejíž vydání je datováno k roku 1781, přičemž právě tímto dílem bylo v podstatě završeno tehdejší osvícenské období. Právě Kantovo etiky bylo natolik revoluční, že do značné míry ovlivnilo směr, kterým se světová filozofie ubírala v následujících dekádách.
Etiku Immanuel Kant chápe jako nejdůležitější součást filozofie. Jeho etika, též nazývána jako etika povinnosti či deontologie, pak v jistém směru vystupuje proti hédonismu, který zastává názor, že primárním cílem našeho jednání je dosažení slasti.
Kant se ve své etice snaží o jakési vymezení diferencí mezi tím, co morální jest, a mezi tím co morální není. Tato teze je chápána v kontextu lidského jednání, přičemž jediné, co je dle Kanta správné, je pouze dobrá vůle. Ta však musí obsahovat jakýsi motiv nutnosti. Známý americký filozof Richard Popkin v knize Filozofie pro každého zmiňuje, že „lidské jednání lze dle Kantovy etiky rozdělit na jednání z náklonnosti a jednání z povinnosti, přičemž obě vycházejí ze svobodného rozhodování“. Naše jednání je pak dle Kanta morálně správné v případě, že jeho vlastním mravním stimulem je rozumový motiv, jimž je v tomto případě povinnost. Je však důležité říci, že tato povinnost není v Kantově filozofii chápána jako počínání si daného jedince tak, že jí splňuje pouze za účelem vyhnutí se nepříjemným důsledkům. Právě toto rozhodování se na základě důsledků je Kantem striktně odmítáno, jelikož důsledky jako takové se dají využít k dobru i zlu a člověk rozhodující se na jejich základě se dle Kanta nikdy nestane zcela dobrým. Povinnost, která je základem morálně správného jednání vychází z rozumu, je tedy nutné jednat s jejím uvědoměním, nehledě na jakékoli vnější tlaky. Jinými slovy bychom si měli zkrátka stát za svými racionálně opodstatněnými názory, nehledě na odlišnost názorů v našem okolí.
Immanuel Kant děli morálku do dvou skupin. První z nich je morálka heteronomní, jež je korigována zvenčí, do tohoto typu morálky řadíme především vnější vlivy (společenské normy…) na chování daného jednotlivce. Dalším typem je morálka autonomní, na které je postavena i Kantova etika. V tomto případě hovoříme o morálce, kterou si svobodný subjekt dává sám, k čemuž ovšem potřebuje takzvanou maximu, tedy zásadu, která platí pouze pro daného jedince a nemá žádný vliv na jeho okolí. Opakem této maximy pak je praktický zákon, jenž platí pro všechny z nás, přičemž by jim měla být určována naše vůle. Kantovi pak jde především o nalezení toho, co tvoří jakýsi závazek pro všechny, tedy nalezení čehosi, co stojí nad veškerým subjektivním vnímáním. Takovéto obecné zákony by pak měly platit pro každého, ať už se nachází v jakékoliv situaci, bez ohledu na to, jestli se jimi nějak zabýváme.
Právě tyto všeobecně platné zákony nazýváme takzvanými imperativy, které nás žádají o dodržování všeobecně platného jednání. Samotný Kant pak tyto imperativy rozděluje na hypotetické, které nám říkají, co bychom dělat měli, abychom dosáhli určitého cíle. Jinými slovy: Chceš-li X, udělej Y.
Další zmíněnou skupinou imperativů jsou imperativy kategorické, které jsou pro Kantovu etiku zcela stěžejní. Kategorickým imperativem tedy rozumíme jakýsi všeobecně platný zákon, jenž je absolutně platný a nutný, přičemž vychází pouze z rozumu. Tento zákon nám tak stručně řečeno nastavuje jakési pevně dané pravidlo, jenž nás dovede k morálnímu chování v případě, že se jim budeme řídit.
Immanuel Kant ve svém díle Základy metafyziky mravů definuje kategorický imperativ následujícím způsobem: „Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem“. Z této uvedené teze tak lze vyčíst, že bychom dle Kanta měli jednat takovým způsobem, abychom naše jednání mohli považovat za jakési obecné pravidlo ve vztahu k celé společnosti. Je tedy zřejmé, že dle Immanuela je zcela nemyslitelné, abychom například lhali či kradli, toť především z toho důvodu, že kdyby takovéto jednání bylo přijato za obecný zákon, byla by v podstatě odepřena existence morálky. Druhá Kantova definice nám pak říká: „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek“. Tato teze vyjadřuje především jakýsi postoj vůči ostatním smrtelníkům. Je tedy důležité, abychom ostatní rozumové bytosti nevyužívali pouze jako jakýsi prostředek pro dosažení našich osobních cílů, což se děje například v případech, kdy je naší maximou úmyslně lhát či krást. S jiným člověkem tak máme jednat především jako s účelem, je tedy třeba brát ohled i na jeho touhy či cíle, v ideálním případě by mělo docházet k jejich shodě.
