Článek
V kontextu tohoto článku považuji na úvod za nezbytné, abychom se oprostili od hluboce zakořeněného pojetí dobra a zla v naší společnosti, které náš pohled na danou problematiku ovlivňuje již od útlého dětství. Mám tedy na mysli skutečnost, že již od počátku naší socializace dochází k vytváření našeho pohledu na dobro a zlo jako na cosi binárního - tedy něco, co je od sebe jasně odděleno. Vzpomeňme si, že již prostřednictvím pohádek jsme se učili rozlišovat mezi lidmi dobrými, kteří by nám měli být optimálním příkladem, a lidmi zlými, jež se snaží všechno dobré zničit. Hranice mezi charakterovými vlastnostmi pohádkových postav se zdály být jasné a neprostupné. Ačkoli je tento pohled na danou problematiku jakýmsi logickým vyústěním, které může mít v jistém smyslu pozitivní dopady na morálku jedince, pro zodpovězení výše zmíněné otázky se jedná o pojetí poměrně zjednodušující, které nedokáže reflektovat komplexnost této problematiky, což si dokážeme v následujících řádcích.
Za jakýsi reprezentativní příklad hromadného páchání zla v moderních dějinách lze považovat holokaust, během kterého docházelo k páchání krajně amorálních činů. Tato skutečnost dost možná již předem svádí k vytvoření úsudku, že lidé, kteří tyto činy páchali, byli k těmto skutkům biologicky determinováni, trpěli tedy jistou mírou abnormálních osobnostních rysů, jež by měly být příčinou apatie či psychopatických sklonů. Sociolog Zygmund Bauman ve své knize Modernita a holocaust však mimo jiné zmiňuje, že většina těch, kteří se na holokaustu jakoukoliv měrou přímo podíleli, oproti běžné populaci, nevykazovali žádné známky diferencí v oblasti funkcí psychického aparátu. Jinými slovy se jednalo o jedince, kteří si v mnoha případech podobně jako my plnili povinnosti svého osobního života - snažili se zabezpečit rodinu, chtěli být dobrými otci či manžely, přičemž se s trochou nadsázky snažili bezezbytku naplňovat své „pracovní povinnosti“.
Z této skutečnosti lze tedy snadno vydedukovat, že při páchání zrůdných činů v průběhu holokaustu v mnoha případech nehrály stěžejní roli individuální vrozené dispozice pachatelů, nýbrž strukturální vlivy - zejména tehdejší systém, jež byl schopen ovlivnit jedincovo myšlení a přimět jej ony činy páchat bez jakýchkoli výčitek svědomí. Docházelo tedy k tomu, co Hannah Arendtová, ve své knize Eichmann v Jeruzalémě, nazývá banálním zlem. Termínem banální zlo se tedy stručně řečeno rozumí situace, kdy jedinec není schopen chápat podstatu a důsledky svého jednání, za které nepociťuje jakoukoli osobní zodpovědnost, toť zejména z důvodu, že byl z jeho pohledu pouze součástí jakésiho vyššího řádu, v němž pouze plnil rutinní úkoly, jež po něm byly vyžadovány.
Dle Baumana byl pro průběh holokaustu zcela zásadní propracovaný byrokratický systém, který poskytoval detailně propracovanou dělbu práce. V rámci tohoto racionálně propracovaného systému si tedy každý pracovník plnil své úzce vymezené pracovní povinnosti. Je tedy zcela logické, že kupříkladu administrativní pracovník, jež vedl záznamy obětí, byl od procesu vyvražďování lidí odloučen natolik, že tyto oběti mohly být deindividualizovány pouze na shluk statistických dat, což umožňovalo onu práci vykonávat bez jakýchkoli výčitek svědomí.
Pachatelé, kteří se pak přímo podíleli na popravách samotných vězňů, pak byli těchto činů schopni nejen díky zavázanosti vůči vyšším autoritám, svou roli však sehrála rovněž dehumanizace obětí, které byly v očích pachatelů chápány jako jakési neživé či bezcenné objekty. V této oblasti tak mohla sehrát důležitou roli propaganda, jejímž prostřednictvím bylo usilováno o vytvoření jakýchsi nereálných abstraktních představ o Židech u většinové populace, které si kladly za cíl pošpinit pověst dané cílové skupiny.
Vlivem situačních tlaků na jednání člověka se zabýval rovněž Philip Zimbardo, jenž proslul organizací takzvaného Stanfordského experimentu, jehož průběh je detailně popsán v knize Luciferův efekt. Stručně řečeno se tedy jednalo o vězeňský experiment, jehož se účastnili vysokoškolští studenti, jež žili spořádaným životem a neměli vykazovat žádné známky sociálních deviací. Tito studenti byli v průběhu experimentu umístěni do improvizované věznice, kde byli náhodně rozděleni na dvě skupiny, z nichž jedna měla hrát roli dozorců, druhá vězňů. Výsledky onoho experimentu se ukázaly jako silně znepokojující zejména z toho důvodu, že v jeho průběhu docházelo k postupné kumulaci nelidského zacházení dozorců s vězni, díky němuž musel být onen experiment předčasně ukončen.
Z výše uvedených řádků tedy vplývá Zimbardovo stěžejní zjištění, že „situace je silnější než osobnost“. Realita je tedy taková, že v běžných situacích, se kterými se v rámci našeho každodenního života setkáváme, je naše chování mnohem stabilnější a předvídatelnější než je tomu v situacích, kdy jsme vystaveni kupříkladu pro nás neznámým situačním či sociálním tlakům. Ačkoli snad většina z nás věří, že v rámci naší sebereflexe jsme alespoň z části schopni reflektovat to kým jsme, je důležité si uvědomit, že se jedná pouze o sebereflexi našeho „já“, které nevystupuje z komfortní zóny běžného každodenního života. Druhá část našeho „já“ nám tedy po většinu života zůstává neznámá, není však pochyb o tom, že většina z nás by byla schopna páchat jistou formu zla v případě, že by to samotná situace dovolovala či přímo vyžadovala.
V takových situacích na nás působí hned několik zásadních vlivů. Jedinec je často ovlivňován takzvaným „skupinovým myšlením“, které dle Irvinga Janise ovlivňuje jedincovy schopnosti v oblasti racionálního rozhodování. Důležitou roli pak v těchto situacích hraje rovněž konformita, kdy se jedinec přizpůsobuje formálním či neformálním požadavkům, názorům či normám dané skupiny. Ačkoli je konformní jednání nedílnou součástí fungující společnosti, v rámci skupin dochází k vytváření vlastní specifické konformity, která se může lišit od společensky uznávaných norem ve společnosti. Typickým příkladem může být kupříkladu firemní kultura - zejména u méně kvalifikovaných profesí - kdy zaměstnanci nekriticky přijímají kupříkladu specifické politické názory většiny svých kolegů jen proto, aby vyhověli požadavkům daného kolektivu. Nekonformní jednání jedince pak bývá zpravidla sankcionováno (kupříkladu vyloučením ze skupiny, v krajních případech fyzickými tresty aj.), v případě aplikace jakéhokoliv nehumánního jednání v rámci skupiny se pak setkáváme s takzvaným efektem přihlížejícího, kdy se s rostoucím počtem přihlížejících snižuje pravděpodobnost zásahu některého z jedinců proti tomuto jednání.
Za zásadní pak lze rovněž považovat skutečnost, že máme sklony k nepřiměřenému obdivu k autoritám. Tímto jevem se v průběhu 20. století zabýval americký sociální psycholog Stanley Milgram, který zkoumal vliv autority na jednání člověka. Výsledky jeho experimentálního snažení pak poukazují zejména na fakt, že je to právě autorita, která dokáže proměnit člověka mnohdy v neautonomní jedince, kteří pod jejím vlivem ztrácejí morální zábrany a schopnost kritického myšlení. Pod termínem autorita si můžeme představit prakticky cokoliv. Může se tedy jednat kupříkladu o vědce, náboženské vůdce či politiky, v jejichž schopnosti máme stoprocentní důvěru. Ba co víc, mnohdy jejich schopnosti přeceňujeme. V takovém případě tedy u daných jedinců opět dochází k nekritickému přijímání informací ze strany autorit, které pak této skutečnosti záměrně využívají k mnohdy hromadné manipulaci obyvatelstva. Typickým příkladem je nárůst populisticko-extrémistických politických stran na území České republiky, jejichž zástupci těží z nevědomosti svých voličů o oblasti socioekonomické sféry, přičemž se na základě lživých a nepodložených výroků snaží dosáhnout svých stanovených politických cílů a podněcovat své voliče k mnohdy extrémistickým názorům.
Z výše představených poznatků tedy vyplývá, že zlo je pojem takřka relativní. Člověk je od přírody snadno ovlivnitelný celou řadou vlivů, které mohou zásadně ovlivňovat funkci jeho kognitivních procesů. Právě z tohoto důvodu bychom se neměli zaměřovat na zlo jako takové a chápat jej jako cosi absolutního, nýbrž bychom se měli snažit pochopit kontext života daných jedinců, ve kterém je ono zlo pácháno.
Zdroje:
ARENDT, Hannah. Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla. Přeložil Martin PALOUŠ. Praha: OIKOYMENH, 2019. Knihovna politického myšlení. ISBN 978-80-7298-367-4.
BAUMAN, Zygmunt. Modernita a holocaust. Přeložil Jana OGROCKÁ. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2023. Post. ISBN 978-80-246-5352-5.
JANIS, Irvin. Groupthink: Psychological Studies of Policy Decisions and Fiascoes. ISBN-13: 978-0395317044
MILGRAM, Stanley. Poslušnost vůči autoritě: experiment, který zpochybnil lidskou přirozenost. Přeložil Hana ANTONÍNOVÁ. Praha: Portál, 2017. ISBN 978-80-262-1238-6.
