Článek
Samotný Siegmund Freud se narodil v Příboru na Moravě, tehdejším Freibergu, za doby rakouského císařství, jeho život je datován mezi lety 1856-1939. Jakožto skvěle prospívající žák se ve svém životě rozhodl pro studium medicíny, která se následně stala jeho životní náplní. V době studií se setkal s jeho tehdejším učitelem Ernestem Brückem, který měl značný podíl na vývoji Freudova myšlení. První Freudovy kroky po dokončení studií vedly k neurologii, podstatnou část svého života však věnoval psychologii a psychopatologii, na jejichž polích sklidil nejvíce úspěchů. Jedním z nich bylo položení základů již výše zmíněné psychoanalýzy, jeho myšlení lze charakterizovat jako natolik převratné, že jim nebyla ovlivněna pouze medicína a psychologie, nýbrž i ostatní vědy především humanitního charakteru.
V případě Freudovy psychoanalýzy dochází stručně řečeno ke koncipování dvou modelů psychického aparátu, které měly sloužit k pochopení různých typů lidského jednání. Pro jeho psychoanalýzu je pak zcela stěžejní pojem nevědomí, které dle jeho teorie tvoří většinový podíl ze všech vrstev psychiky, čímž značně ovlivňuje náš duševní život. Toto ovlivnění našeho duševního stavu je dle Freudovy teorie umocněno především tím, že jsou do našeho nevědomí „vtlačovány“ kupříkladu různé nechtěné zážitky, které jsme v průběhu našeho života prožili. Právě tyto zážitky mohou být dle Freuda příčinou různých duševních poruch, které počínají vlivem našich nevědomých konfliktů. Freud byl dokonce toho názoru, že i jakékoli malicherné chyby (přeřeknutí se, něco nám upadne aj.) jsou důsledky prožitých traumatických situací, které byly uloženy do našeho nevědomí. Tato skutečnost však byla na základě pozdějších výzkumů vyvrácena.
K významným milníkům Freudovy kariéry patří koncipování již zmíněných modelů psychického aparátu. Prvním tímto modelem je takzvaný model topografický, který byl prvně představen ve Freudově díle „Výklad snů“. V tomto modelu pak Freud definuje tři základní „pilíře“ lidské psychiky, kterými jsou výše představené nevědomí, dále pak vědomí a předvědomí, které je dle Freuda umístěno mezi vědomou a nevědomou částí naší psychiky.
Obsahem našeho nevědomí mají být naše pudy a potlačená přání živočišného charakteru, které jsou v civilizované společnosti považovány za zcela amorální, což je důvod, proč byly do nevědomé částí vytlačeny. Vstupu tohoto obsahu do vědomí zabraňuje naše předvědomí, jenž ve Freudově teorii plní funkci jakési cenzury, přes kterou se však malé množství našeho nevědomého obsahu dostává do našeho vědomí, většinou ve formě snů, které Freud pokládal za „královskou cestu do nevědomí,“ jelikož funkce cenzury je ve spánku značně oslabena.
Druhým modelem psychického aparátu je model strukturální, jehož vznik je datován k roku 1923, kdy byla vydána Freudova kniha Ego a Id. Samotný strukturální model pak zahrnuje vymezení jakýchsi 3 základních složek lidské psychiky, kterými jsou Id (to), Ego (já) a superego (nad já). V první etapě života, tedy hned po narození, pak dle tohoto modelu disponujeme pouze složkou Id, ze kterého se postupně vyvíjí další zmíněné složky. Samotné Id lze přirovnat k nevědomí, které jsme představili v topografickém modelu, jedná se tedy rovněž o jakousi zásobárnu našich prožitků, které do ní byly vytlačeny. Jejím obsahem jsou tedy naše živočišné pudy, včetně sexuality a agrese. Id je tedy uloženo hluboko v naší nevědomé části, funkce ega je pak vyvážení rozporů mezi Superegem a Pudovými silami, přičemž právě Superego je dle Freuda nejvyšší lidské psychiky, jejíž obsahem jsou naše ideje toho, kým bychom chtěli být, čehož však mnohdy díky silám našich pudů nemůžeme
