Ministrem nejen v hospodě?

Vím, že jsem vždycky byla trochu „postižená politikou“ a už v těch šesti letech jsem tetám na hlídání dávala přednášky o tom, proč má člověk chodit k volbám a zajímat se.

Vím, že v Česku se lidé zajímají o svět kolem sebe. Nadávání v hospodách je náš národní sport – každý ví, jak by se co mělo dělat. Ministři nám sedí u každého druhého stolu.

Vím také, že u toho to dost často končí. V Česku máme jeden z nejnižších počtů politiků - členů politických stran. Jedná se asi o procento populace, unijní průměr je cca čtyřikrát vyšší, sousední Rakousko, se kterým máme dlouhou společnou historii, má tento ukazatel na dvouciferných hodnotách.

Možná si říkáte proč? Jednak proč máme tak málo lidí ochotných vstoupit do politické strany a jednak proč je to vůbec něco, co by mě mělo zajímat?

Začnu zamyšlením nad druhou otázkou. Proč by nás to mělo zajímat? Proč máme řešit, kolik členů má ta která strana? Jaké to má důsledky? Vypůjčím si citát mého kamaráda Antonína Homoly. Bez členů nejsou politické strany a bez politických stran není demokracie. Ta myšlenka je vlastně velmi jednoduchá. Bez členů demokratických politických stran nemůže demokracie existovat.

Bez členů totiž není koho nasazovat do voleb, koho připravovat na funkce, koho zvolit předsedou výboru, starostou, poslankyní nebo třeba ministrem. Pokud je stran málo a jejich členské základny se zmenšují, dochází dříve nebo později k tomu, čemu se někdy říká „personální vyprázdněnost politiky“. Strany nemají z koho vybírat. Lavice náhradníků je prázdná.

To má několik konkrétních dopadů: Do veřejných funkcí se dostávají lidé, kteří o to třeba ani příliš nestáli, ale „někdo to vzít musel“. V některých obcích se dokonce komunální volby ani nekonají – protože se nenašli žádní kandidáti. V jiných případech dochází k tomu, že vnitrostranická rozhodnutí ovládne malá skupina aktivních lidí – protože prostě není kdo jiný.

Tím se politika nebezpečně uzavírá – přestává být reprezentativní, přestává být pestrá, přestává být silná. A když se na to všechno jen díváme, nedivme se, že se na kandidátkách objevují jména, která tam nechceme - lidé, kteří na funkce, které zastávají, nemají kompetence a zkušenosti. Důsledky vidíme: zasekaná sněmovna, nedotažené zákony, chaos. Demokracie není samozřejmost a je povinností každého jednoho z nás se o ni starat.

Proč to tedy neděláme? Proč je tu tak málo lidí vědomých si této povinnosti a ochotných podle ní jednat?

Sociologové obvykle odpovídají, že za to může komunismus, čtyřicet let, které nám ukazovali, že politika je špína, že to není nic pro slušné lidi. Mohla bych namítnout, že by nás to po pětatřiceti letech už nemělo ovliňovat, ale bohužel. Dění devadesátých, nultých ani desátých let s tímto společenským nastavením nic moc neudělalo.

Korupční kauzy a celkové rozčarování z divokých devadesátek nám donesly apatii, pokles zájmu o politiku, ať voličského nebo kandidátského. V důsledku toho pak máme malé uzavřené strany, které se bojí nových lidí a nejsou ochotné nebo schopné nové lidi oslovit, lidé pak mají pocit, že stejně nic nezmění, vždyť se na těch plakátech střídají pořád ti samí, ať dělám, co dělám. Nemá to smysl.

Ale demokracie má smysl, mít schopnou vládu má smysl a je naše zodpovědnost, aby u nás, v téhle naší zemi byla schopná vláda. Schopnou vládu vytvoří jen schopní politici a schopné politiky vytvoří jen zdravé a silné strany. Potřebujeme-li a chceme-li schopnou vládu, je naší povinností se starat o to, aby v naší zemi byly silné politické strany. Je to naší zodpovědností jako občanů. Jako každého jedince.

Každý z nás má potenciál, má sílu a má hlas. Před pěti lety jsem vstoupila do lidovců a už během půl roku seděla v sále, kde se rozhodovalo o pořadí kandidátů do poslanecké sněmovny. Stálo mě to pár hodin času a už těch pár hodin mělo vliv na to, kdo dnes v té sněmovně sedí. Ano, abychom pohnuli se systémem, bude to stát víc než pár hodin času. Abychom si tu vypěstovali silné strany, bude to chtít krev, pot a slzy. Nebude to snadné, ale vnímám to jako nutné. A vnímám to jako možné.

Máme tu příklady lidí, kteří se angažují a kteří myslí politiku jako službu druhým, ne jako službu sami sobě. Mně osobně se jich vybaví hned několik - od Marie Jílkové, poslankyni z Brna, která prosazuje ve sněmovně zájmy rodičů a žen obecně poslední tři a půl roku, přes Františka Talíře, který byl čtyři roky prvním náměstkem hejtmana Jihočeského kraje a po covidu měl na starosti obnovu turismu třeba v Českém Krumlově, až po filantropku, právničku a kandidátku do PSP Irmu Comstock, která se ochotně pustila do kampaně a jde do voleb se ucházet o ty hlasy, i když z matematicky nevolitelného místa bojuje.

A to jsou jen lidé v mém okolí. Takových inspirací máme dostatek ať už v současnosti, nebo v minulosti. Nejsou to lidé dokonalí, ale jdou do politického boje s odhodláním, odvahou a určitou obětí.

Chceme-li, aby se svět kolem nás měnil, byla to, je a bude právě politika, která mění svět. Politici ve finále píší zákony a řídí zemi. Spousta lidí vnímá jako cestu ke společenské změně neziskový sektor a pak opakovaně naráží na jeho limity, protože aby dosáhli hluboké společenské změny, jdou stejně nakonec za politiky. Politika je ale také občanská aktivita.

Politiku tvoříme my, občané. Nevzniká sama od sebe. Bude taková, jací budou lidé v ní. Pokud chceme, aby byla schopná řídit a posouvat tuto zemi, musíme volit a na kandidátky dostat takové lidi. Jestli chceme schopné politiky, musíme mít schopné strany.

Možná si říkáte, ale na téhle straně mi vadí tohle a na tamté tamto, já nemůžu přece do něčeho takového vstoupit. Můžete. Musíte. Jinak tu nic jiného nebude. Tak si vyberte stranu, která vás nejméně štve a koukněte, kdo za ní sedí u vás na radnici a dejte si s tím člověkěm kafe. Nebo pivo. A třeba jednou nebudete ministrem jenom v hospodě.