Článek
Rubin Carter se narodil v roce 1937 v Patersonu. V ringu si díky svému nečekanému stylu boje vysloužil přezdívku „Hurricane“. Všechno se změnilo jedné červnové noci roku 1966, kdy v baru Lafayette Grill v Patersonu došlo ke střelbě, při níž zemřeli tři běloši - barman, host a později i postřelená žena. Svědci tvrdili, že střelci byli dva černoši.
Zhruba deset minut po střelbě zastavila policejní hlídka auto, ve kterém jeli Carter s Johnnym Artisem a jejich známým, přičemž Carter odpočíval na zadním sedadle. Policie je nejdřív pustila, ale pak je znovu našla a odvezla k výslechu. Oba od začátku tvrdili, že o střelbě nic nevědí, přesto je policie v říjnu 1966 zatkla a obvinila z vraždy.
Svědčili proti nim jen dva místní zlodějíčci - Alfred Bello a Arthur Bradley, kteří byli v době střelby poblíž, protože se vloupali do sousedního domu. Carter ani Artis přitom vůbec neodpovídali popisu vrahů, jelikož měli jiný typ oblečení, jinou výšku i rysy obličeje.
Rubin Carter
Bílá porota, černí obžalovaní
V dubnu 1967 začal soud, kde v porotě seděli samí běloši, zatímco jediný černoch byl vybrán jen jako náhradník a o vině nerozhodoval. Proti Carterovi a Artisovi neexistovaly žádné pořádné důkazy, na jejich oblečení ani v autě se nenašla krev a neměli u sebe zbraně. Žalobci se spoléhali jen na svědectví dvou zlodějů, zatímco Carter a Artis u soudu tvrdili, že v době vraždy byli v nočním klubu Nite Spot, což potvrdili i jiní svědci. Porota jim ale nevěřila a 26. května 1967 je uznala vinnými.
Soudce poslal Cartera za mříže na 30 let, Artis dostal 15 let. V roce 1969 soud zamítl jejich odvolání, ale Carter ve vězení nezahálel. Naučil se základy práva a napsal knihu o svém životě „The Sixteenth Round“, která vyšla v roce 1974. Artis si ve vězení dokonce udělal vysokou školu.
Zlom přišel, když se případu začal věnovat Fred Hogan, vyšetřovatel od veřejného obhájce, který našel oba svědky a znovu je vyslechl. Bradley v květnu 1974 a Bello v září písemně odvolali svá svědectví a přiznali, že je policie a státní zástupci donutili lhát o tom, co viděli, a ukázat na Cartera s Artisem.
Cesta ke svobodě
O Carterův případ se začaly zajímat známé osobnosti, zejména Bob Dylan, který o něm v roce 1975 napsal slavnou píseň „Hurricane“, ve které kritizoval nespravedlivý soudní proces. Dylan s dalšími umělci dokonce uspořádal koncert přímo ve věznici, kde byl Carter zavřený.
V březnu 1976 Nejvyšší soud New Jersey zrušil rozsudek a muži byli propuštěni, přičemž Muhammad Ali za ně složil kauci 35 tisíc dolarů. Jejich svoboda ale neměla dlouhého trvání, neboť už v říjnu 1976 začal nový soud a oba muži byli znovu posláni do vězení za stejný zločin.
Teprve v roce 1985 Carter dosáhl spravedlnosti, když si soudce pečlivě prostudoval celý případ a nemohl přehlédnout, jak moc byl soud proti Carterovi zaujatý jen proto, že byl černoch. Zjistil, že státní zástupci úmyslně zatajili, jak Bello neprošel testem na detektoru lži. To znamenalo, že hlavní svědek proti Carterovi byl nedůvěryhodný. Po dlouhých 19 letech za mřížemi se mu tak konečně otevřely dveře na svobodu a začátkem roku 1988 Nejvyšší soud Spojených států potvrdil, že byl Carter uvězněn neprávem.
Druhý život po propuštění
Po dlouhých letech za mřížemi se Carter rozhodl začít nový život v Kanadě, kde se usadil v Torontu. Založil organizaci Innocence International, která pomáhala lidem, co skončili ve vězení za zločiny, které nespáchali a dvanáct let také vedl Asociaci na obranu nespravedlivě odsouzených.
O jeho životě se točily filmy a psaly knihy, přičemž v roce 1999 natočil režisér Norman Jewison snímek „Hurikán v ringu“, kde si Cartera zahrál Denzel Washington.
Boxer s přezdívkou Hurikán odešel navždy v dubnu 2014. Ve věku 76 let zemřel v jeho novém domově v Torontu na rakovinu. Do posledních dnů se o něj staral jeho věrný přítel John Artis, který s ním prošel celou anabázi nespravedlivého odsouzení a přežil ho o sedm let, zemřel v roce 2021. Jejich neobyčejné přátelství zachytil dokument „My Name is John Artis“.
Carter často vzpomínal na těžká léta ve vězení: „Nechtěl jsem nic víc než přežít každý den. Nemyslel jsem na budoucnost, jen na přítomnost. V té situaci bylo nejdůležitější soustředit se na to, co je teď.“
Zdroj:
