Článek
Tohle není o tom, že bychom byly slabé nebo že si neumíme stát za svým. Spíš jsme se naučily jednu věc dělat až moc dobře: udržet klid. Nevyhrotit situaci. Nebýt „ta komplikovaná“. Říct „jasně“, i když se nám to uvnitř nechce. Přesunout svoje potřeby na později, protože teď je důležitější, aby to fungovalo.
A ono to funguje. Chvíli. Jenže pak se z těch drobných „to je jedno“ začne skládat život, ve kterém jsme pořád pro ostatní. A jakmile se nám jednou nechce, přijde zvláštní směs viny a vzteku. Na ně. Na sebe. Na to, že tohle jsme přece nechtěly.
Hodná holka není povaha. Je to strategie
„Hodná“ zní jako kompliment. Ve škole i doma to bývala ta bezpečná role. Ta, která nezlobí, nezatěžuje, nevyčnívá. Ta, kterou dospělí chválí, protože je s ní klid.
A přesně tady vznikne ten zvyk. Když jsme byly malé, být „hodná“ byla jedna z cest, jak být v pohodě se světem. Jenže v dospělosti se tahle strategie začne chovat jako automatický program. Spustí se ve chvíli, kdy hrozí napětí. Když někdo není spokojený. Když máme říct „ne“. Když se bojíme, že někoho zklameme.
A hlavně: když máme pocit, že vztah, práce nebo rodina stojí na našem výkonu.
Jak vypadá „hodnost“ v praxi
Nejsou to velké oběti. Jsou to malé ústupky, které nikdo nevidí. Dáme přednost cizímu plánu, protože „je to jedno“. Převezmeme další úkol, protože „oni to beztak neudělají“. Odpovíme na zprávu hned, i když už nemáme energii, protože „nechceme být nepříjemné“. A když už máme plné zuby, řekneme to tak jemně, že to vlastně neplatí.
Tady se hodná holka pozná nejvíc: my umíme být nespokojené tak potichu, že tomu okolí ani nerozumí. A pak se divíme, že se nic nemění.
Protože jak by se mělo měnit něco, co navenek vypadá v pohodě?
Tichá frustrace: ta nejhorší, protože se nedá snadno vysvětlit
Tichá frustrace je zvláštní. Nevybuchne, spíš se usazuje. V těle. V tónu. V tom, jak se nám nechce odpovídat. V tom, že se přistihneme u věty „udělám si to sama“, která nezní jako síla, ale jako rezignace.
Často se projeví tam, kde bychom to nečekaly. V partnerství, kde najednou nemáme chuť na blízkost. V práci, kde nás rozhodí i malá poznámka. V rodině, kde se nám nechce jezdit na návštěvy, protože už dopředu víme, že budeme zase ty, co se přizpůsobí.
A když se někdo zeptá, co je, odpovíme: „nic“. Protože říct „něco“ by znamenalo riskovat reakci. A to je přesně ta past.
Proč nás tak rozhodí, když někdo není spokojený
U hodné holky bývá cizí nespokojenost něco jako alarm. Někdo je naštvaný a nám tělem projede: „musím to spravit“. Někdo se odmlčí a my začneme přemýšlet, co jsme udělaly špatně. Někdo zvedne obočí a my v hlavě přepočítáváme, jestli jsme řekly něco nevhodně.
Jenže nespokojenost druhých není automaticky naše vina. A emoce druhých nejsou automaticky naše práce.
Tohle je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou si můžeme připomínat, když se učíme hranice: někdy bude druhá strana nepohodlná. Ne proto, že jsme udělaly něco špatně, ale proto, že jsme změnily pravidla hry.
A kdo byl zvyklý, že vždycky uhýbáme, ten si bude chvíli zvykat.
Hranice: obyčejná věta ve správný čas
Hranice nejsou velká životní filozofie. Jsou to věty, které se říkají dřív, než se začneme dusit.
A často stačí jedna jediná změna: přestat odpovídat okamžitě. Hodná holka má tendenci reagovat rychle, aby byl klid. Jenže rychlá reakce je často automatické „ano“.
Když si dáme pauzu, vznikne prostor. Prostor na to zjistit, co chceme. A taky prostor na to, aby si druhá strana zvykla, že už nejsme nonstop.
A ano, ze začátku to bude divné. Budeme mít chuť se omlouvat, vysvětlovat, zjemňovat. Jenže hranice nemusí být milá. Musí být srozumitelná.
Co se změní, když přestaneme být pořád „v pohodě“
Nezmění se to tak, že ze dne na den budeme drsné. Spíš se začne dít něco jiného: začneme být čitelné. A to je pro vztahy paradoxně úleva.
Najednou se ukáže, co nám vyhovuje a co ne. Co dáváme z radosti a co už dáváme ze strachu. Co děláme, protože chceme, a co děláme, protože nechceme zklamat.
A tady je ten největší aha moment: hodná holka se často bojí, že když řekne „ne“, přijde o lásku. Jenže zdravý vztah se nepozná podle toho, kolik toho vydržíme. Pozná se podle toho, jestli se v něm smí říct pravda.
Syndrom hodné holky je často jen starý způsob, jak si udržet bezpečí. Jenže v dospělém životě nás může stát víc, než si přiznáme: energii, chuť, respekt k sobě. A někdy je největší změna překvapivě malá. Ne říct víc. Ale říct to dřív. Ještě ve chvíli, kdy to v nás není tichá frustrace, ale jen obyčejné „tohle mi nevyhovuje“.
