Článek
Článek volně navazuje na
Abych to nějak shrnul, začátek našeho vztahu nebyl tak úplně tradiční. Tesco, mrazák, dotek mezi roztroušenými toaletními papíry… není to úplně etalon romantiky a vášně, že? Rozhodli jsme se tedy, že si tyto drobné nedostatky vynahradíme na plnohodnotném rande. A osud tomu tak asi chtěl, že to se uskutečnilo dne 1. května.
První máj, lásky čas. Zamilovaní se líbají pod rozkvetlou třešní (tedy, bývávalo, třešně si poslední dobou naprosto nerušeně odkvétají již v půlce dubna), básníci pláčou, alergici taky pláčou a kýchají. A já? Já byl už od rána nervózní jako kdybych seděl v čekárně na urologii. Co si mám obléct? Má zvolit spíše něco ležérnějšího, nebo elegantnějšího? Poslední věc, kterou člověk chce na rande, je vypadat jako buran. Nakonec se situace z velké části vyřešila sama, toho dne mělo být poměrně teplo, takže vyhrál lehčí oděv.
Sešli jsme se – romanticky samozřejmě - na zastávce MHD, oba oblečeni jako bychom měli jít někam na kafe. Oba (nebo minimálně já) jsme se tvářili, že se nejedná o nic důležitého.
„Však se jenom projdeme,“ řekla ona.
„Jasně, koukneme se, co kde kvete,“ prohlásil jsem já. V kapse jsem ovšem žmoulal balíček žvýkaček a v hlav jsem si přehrával různé scénáře, co dělat, kdyby třeba došlo na pusu.
A tak jsme se procházeli. Nejprve centrem Brna, kde jsme si dali zmrzlinu, potom jsme zamířili k Petrovu a směrem do Denisových sadů. Nejsou sice nic převratného, ale je z nich hezký výhled na jižní stranu Brna. V té době ještě byla ve výhledu i jedna z brněnských prodejen Tesca, čímž „procházka“ dostala i punc vzhledem k tomu, kde jsme se seznámili. Denisovy sady jsou takový ten klasický městský park, kde kromě stromů roste i množství lidí, co se neumí chovat – běhali tam psi, děti, důchodci krmili holuby i sebe navzájem, a mezi tím my dva. Dva zaměstnanci Tesca, kteří si začínali připadat jak z reklamy na lásku.
Když jsme dorazili ke kvetoucímu stromu (možná to byla sakura, ale jistě to nevím) sedli jsme si na lavičku, která byla pod ním. Bylo to hezké. Romantické. A trošku… trapné. Vzduch voněl květy a nervozitou. ONA se na mě podívala. Já na ni. Oba jsme něco chtěli říct. A přesně v tu chvíli se stalo něco, co tu chvíli dokonale zkazilo.
Kde se vzal, tu se vzal, vynořil se nějaký chlápek s vestou, brašnou a úsměvem bulvárního dravce.
„Dobrý den! Já jsem z regionální televize, a tohle je náš každoroční segment ‚Prvomájový polibek pod rozkvetlým stromem‘. Můžeme si vás vyfotit? Jen takový roztomilý snímek na web!“
Zmrzli jsme. Oba.
ONA zbledla jako stěna a já se automaticky a nuceně usmál. „Eh… my se vlastně… my…“ začal jsem koktat. Oba jsme se v tu chvíli cítili výrazně nekomfortně a veškerá atmosféra byla tatam.
„Ale no tak, jste hezký pár!“ naléhal reportér. „Jen pusa! Stačí malá, jemná!“
V tu chvíli se na mě podívala s výrazem, který říkal: jestli to uděláš, tak tě vlastnoručně zabiju tím foťákem. A já, jakožto tehdy ještě neseznámený s její metodou řešení konfliktů (spoiler: je to významný pohled a dlouhé mlčení), jsem hrdinně řekl: „Promiňte, jsme spíš… introverti.“ Reportér zakroutil hlavou a šel dál.
My jsme zůstali sedět pod tím stromem a smáli jsme se. Ne tomu, že jsme se nelíbali, ale že jsme byli v podstatě přistiženi při tom, jak se bojíme být romantičtí – ve chvíli, která byla jako vystřižená z filmu. A právě to bylo možná ono. Bylo to skutečné. Možná ne dokonalé, ale naše.
Po chvíli jsme se šli projít dál. A víte co? Tu pusu jsme si nakonec dali. Ale ne pod stromem, ne před kamerou. A byla to taková pusa, u které víte, že něco začalo.
A tak jsme toho dne tu naši „vycházku“ bez újmy přežili. Bez televizního záznamu, ale s pamětí plnou momentů, které se do nás zapsaly víc než jakákoli fotka na internetu.
