Článek
Pohodlně se posaďte. Chci vám vyprávět příběh. Příběh tak silný, tak dojemný, a tak romantický, že vedle něj Titanic působí jako laciný béčkový brak. Všechno to začalo… v Tescu.
Bylo léto. Jak zpívá jeden známý český písničkář, léto je nepochybně velmi aromatické. Slunce pálilo, koupaliště zvala do vody, ale člověk si na to ponejprv musel vydělat. A já, tehdy mladý, idealistický student přírodovědecké fakulty, jsem nalezl práci snů – doplňovač zboží na noční směny v hypermarketu Tesco. Někdo holt letí na Ibizu, já trávil noci v uličce těstovin s TVN trubkami.
Hned první den jsem si říkal: „Tady to bude romantika jako blázen.“ A taky že jo. Jen ne tak, jak bych si přál.
Našel jsem si rychle kamarádku – jmenovala se Petra. Milá, vtipná, slovní zásoba sice nic moc, ale energie měla na rozdávání. Spolu jsme vybalovali sýry, konzervy, i ty těstoviny, smáli se nad slevami „2+1 zdarma“ a během jedné noci jsme si také vyznali lásku mezi regály s trvanlivým mlékem. No dobře, nebylo to tak úplně vyznání – řekla jen: „Ježiš podrž tu krabici, ty nemehlo.“ Ale její tón byl takový… něžně autoritativní. A já byl ztracen.
Jenže pak… přišla ONA.
Pamatuju si to jako dnes. Zrovna jsem se pokoušel otevřít balík neperlivých minerálek, když se rozevřely automatické dveře od skladu a ONA vstoupila dovnitř. Měla na sobě firemní uniformu. Tu sice nosil každý, ale na ní vypadala… jinak. V ruce držela čtečku čárových kódů jako šermíř drží svůj rapír, vlasy stažené v copu, impozantní výška (na holku). A pak to přišlo – podívala se na mě. Já na ni. Ona na minerálky. A pak odešla. Tak začala naše velká láska.
První slovo, co mi později té noci řekla, bylo: „Hele, tady to máš blbě vyskládaný.“ Srdce mi vynechalo dva údery. Petra se zatvářila, jako by právě ochutnala cibulový bonbon z obchodu se žertíky a já si v tu chvíli uvědomil, že stojím na zásadní životní křižovatce: vlevo Petra a jistota regálové pohody, vpravo ONA – neznámá, kritická a neuvěřitelně atraktivní.
Zvolil jsem pravou stranu.
Začal jsem se kolem ní „náhodou“ vyskytovat. Tam, kde skládala konzervy, skládal jsem i já. Když šla pro skener, najednou jsem „ztratil“ svůj. Jednou jsme spolu dokonce strávili tři minuty v dětském zboží – ona skenovala pleny a já měl pocit, že je brzy budu potřebovat.
Mezitím jsem ovšem diplomaticky ukončil vztah s Petrou. Nebo ho možná ukončila ona se mnou, to si již nevybavuji. Jisté však je, že to nebylo vůbec snadné. Na brigádě totiž „rozejít se“ znamená ve své podstatě sociálně se znemožnit a být za toho špatného. Pak jsou dny, kdy čas velice zlomyslně plyne strašlivě pomalu. Bylo to trapné, plné výmluv a tázavých pohledů ostatních kolegů.
Ale stálo to za to.
ONA si mě všimla. Ne hned, asi po týdnu. Stalo se tak ve chvíli, kdy jsem musel prudce zabrzdit paleťák s toaletním papírem, který se následně rozsypal po celé uličce. Smála se. Tak, jak se směje jen člověk, který právě uviděl někoho trapného – a trochu roztomilého. Pomohla mi to uklidit. A při tom se dotkla mé ruky. Tehdy jsem si říkal, že si tu ruku už nikdy neumyju. Ale vzápětí mě poslali přerovnávat WC bloky…
Takový tedy byl náš první „kontakt“.
Od té chvíle to šlo rychle. Přestávky u kávovaru, pohledy přes regály, jednou mě pozvala, abych jí pomohl zkontrolovat ceny marmelád (což bylo tehdy synonymem pro „pojď si popovídat o existenci a oblíbených seriálech“). A pak, jednoho večera, po směně, jsme šli spolu domů. V dešti. S jedním deštníkem. Takže i té romantiky jsem se nakonec dočkal, jen to už nebylo mezi regály…
Třeba ten příběh nějak pokračuje. Třeba jsme spolu dodnes.
A možná o tom ještě někdy něco napíšu…
