Článek
Kdykoli se blíží volby, cítím v sobě zvláštní směs napětí a bezmoci. Člověk je od dětství vychováván v tom, že účast u voleb je nejen právem, ale také povinností, že hlas každého jednotlivce rozhoduje o směru celé země. Jenže čím více voleb prožívám, tím silněji ve mně narůstá pocit, že moje účast nepřináší skutečný rozdíl. Ne proto, že by byl můj hlas zanedbatelný v moři milionů, ale proto, že nabídka, kterou předkládají politické strany, mě nedokáže přesvědčit. A letos jsem se rozhodl říct naplno: k volbám nepůjdu. A mám k tomu důvody.
Jedním z nejpalčivějších je způsob, jakým se v České republice vede volební kampaň. Namísto toho, aby strany představovaly konkrétní programy, jasně popsaly, co chtějí udělat a jak toho dosáhnout, většina z nich se soustředí na to, co ti druzí údajně pokazili. Tato negativní kampaň není žádná výjimka, nýbrž pravidlo. Podle analýz tvoří na sociálních sítích více než polovinu politické komunikace útoky na soupeře. Opozice útočí na vládu, vláda vrací úder opozici, a voliči se topí v přívalu výroků o tom, kdo kde selhal. V posledních týdnech před volbami je to ještě intenzivnější, protože strany vědí, že až třetina lidí se rozhoduje na poslední chvíli. Místo poctivé nabídky se pak servírují zkratky a emotivní hesla.
Stačí se podívat na kampaň hnutí ANO, které dnes vystupuje v opozici. Jejich komunikace se z velké části soustředí na to, jak současná vládní koalice všechno zpackala, jak zvýšila daně, nezvládá inflaci či zahraniční politiku. Jenže místo detailního plánu, co přesně by oni udělali jinak, slyšíme jen neurčité formulace. Vládní strany se zase předhánějí v tom, jak upozornit na populismus a chyby Andreje Babiše, místo aby přesvědčily vlastní nabídkou. Výsledek je, že volič se ocitá mezi dvěma proudy kritiky a má volit v podstatě podle toho, čí negativní obraz je pro něj snesitelnější.
Já ale nechci volit proti někomu. Chci volit pro někoho. Chci slyšet konkrétní představu o tom, co bude strana či politik dělat pro mě, pro moji rodinu, pro český stát. Ne zajímavou historku o tom, co udělal soupeř špatně, ale přesný plán, jak zlepšit školství, zdravotnictví, infrastrukturu, jak se postavit k energetické krizi, jaké kroky podniknout v zahraniční politice. A hlavně – jak toho dosáhnout. Jaké konkrétní zákony chtějí předložit, kolik to bude stát, odkud na to vezmou peníze, jak dlouho to bude trvat. Tyto odpovědi ovšem zůstávají skryté za vágními hesly, která dobře vypadají na billboardech a v televizních spotech, ale realitu nijak neposouvají.
Negativní kampaně jsou navíc velmi pohodlným nástrojem. Politici nemusí vysvětlovat složité rozpočty, nemusí riskovat, že se jim někdo vysměje za nereálné plány. Stačí říct, že „ti druzí“ kradou, lžou nebo ničí zemi, a je vystaráno. Volič se má naštvat a přiklonit se k těm, kteří křičí nejhlasitěji. Jenže já už se naštvat nenechám. Alespoň ne tak, jak by si to oni představovali. Nechci být součástí hry, kde se soupeří o to, kdo má horší minulost. Chci volit někoho, kdo má lepší budoucnost.
Když se pak podívám na konkrétní programy, i tam vidím potíž. Zní často jako seznam krásných přání, která by potěšila každého. Lepší školy, kratší čekací lhůty u lékaře, bezpečnější silnice, vyšší důchody, nižší daně. Kdo by něco z toho nechtěl? Jenže právě proto je to prázdné. Jako když vám někdo slíbí, že zítra vyjde slunce. Dobře, ale jak toho dosáhneš? Když strany tvrdí, že navýší investice do zdravotnictví, málokdy uvedou, kde na to vezmou peníze. Když chtějí snižovat daně, obvykle zapomenou říct, které výdaje omezí. Když slibují více policistů, chybí plán, kde je seženou. A když mluví o digitalizaci, málokdy dodají, kdo a jak ji bude implementovat. Politická nabídka se stává katalogem snů a nereálných heroických činů ve stádiu hypotézy.
Nevolit není zbabělost
Mnozí říkají, že nevolit je zbabělost, že je to jen pohodlný únik. Já si to nemyslím. Beru to jako své právo a také jako určitou formu protestu. Pokud mám volit jen proto, abych zabránil „někomu horšímu“ dostat se k moci, je to pro mě velice slabý argument. Demokracie by měla být o pozitivní volbě, ne o menším zlu. Ano, chápu, že někdo to vidí jinak a raději se smíří s kompromisem. Ale já kompromis nechci. Pokud nemám možnost zvolit někoho, kdo nabízí smysluplný a konkrétní program, se kterým jsem schopen se do nějaké míry ztotožnit, raději se nezúčastním. Vím, že se tím nezmění svět, ale alespoň nebudu mít na svědomí hlas, který pomohl někomu, kdo si ho podle mého názoru nezaslouží.
Jistě, i já slyším protiargumenty. Každý hlas se počítá. Neúčast prý nahrává extremistům. Pokud nejdu k volbám, dávám prostor jiným. To všechno je pravda. Jenže zároveň platí, že pokud jdu k volbám a vyberu si stranu jen proto, že je o trochu méně špatná než ostatní, přispívám k tomu, že se nic nezmění. Politici dostávají signál, že jejich strategie funguje. Že jim stačí negativní kampaň, vágní sliby a lidé jim přesto dají hlas. To je podle mě ten skutečný problém. Když se miliony lidí spokojí s málem, proč by strany nabízely víc?
Můj přístup tedy není o lenosti ani o nezájmu. Jen prostě docházím k závěru, že nikdo z kandidujících mě nepřesvědčil o svém programu, a že účastí ve volbách bych jen legitimizoval hru, s níž nesouhlasím. Věřím, že nevolit může být také hlas, hlas ticha, který říká: „Chceme něco lepšího.“
Co by mě přesvědčilo, abych změnil názor? Třeba strana, která by zveřejnila realistický rozpočet a doložila, jak zaplatí své sliby. Strana, která by popsala konkrétní kroky s časovou osou. Strana, která by ukázala, co zvládne do roka a co až v horizontu deseti let. Strana, která by připustila, že ne všechno se podaří, a nabídla způsob, jak bude vyvozovat odpovědnost. Strana, která by se soustředila na své plány a nestrávila polovinu času hanobením oponentů. Takovou bych rád viděl a volil.
Na konci dne se tedy rozhodnutí neúčastnit se voleb může zdát jako rezignace. Já to vnímám jako volbu integrity. Možná zůstanu doma a budu se dívat, jak se ostatní hádají, ale budu mít klid v tom, že jsem se nenechal vtáhnout do hry, která mi nedává smysl. A pokud někdo řekne, že jsem promrhal svůj hlas, odpovím, že promrhaný hlas je spíš ten, který padl na prázdné sliby a proti někomu, než pro něco smysluplného.
Abych to trochu odlehčil – možná je na tom i něco pozitivního. Volební neděli strávím bez stresu, bez hádek u urny. Budu mít čas na rodinu, na procházku, na dobré jídlo. A kdyby se přece jen objevila strana, která mi nabídne program srozumitelný, konkrétní a poctivý, věřte, že budu první, kdo si připraví tu občanku a vyrazí k volbám. Ale dokud se tak nestane, zůstanu doma – a budu čekat na chvíli, kdy politika nabídne víc než jen negativní kampaně a nesplnitelné sny.
