Článek
Kdysi bývalo zvykem, že se člověk stěhoval z vesnice do města. Našel si tam práci, kino, tramvaj, nemocnici a hospodu, kde čepovali pivo i v únoru. Jenže člověk je tvor zvláštní. Jakmile si města užil dost, začal snít o tom, že by bylo krásné bydlet někde v přírodě. Mít zahrádku, poslouchat ptáčky a dýchat čerstvý vzduch. A tak si koupil domek v satelitu.
Slovo „satelit“ je mimochodem pozoruhodné. Zní skoro kosmicky: člověk by čekal rakety, vědecké laboratoře a astronauty. Ve skutečnosti jde zpravidla o čtyřicet stejných domů nalepených na bývalém poli, dvě ulice, jednu dětskou skluzavku a kolonii automobilů, které každé ráno vyrážejí zpět do města, odkud jejich majitelé nedávno slavnostně utekli.
A že takových lidí není málo! Okolí velkých měst se už léta rozrůstá o nové satelity a celé čtvrti rodinných domů. Podle údajů Českého statistického úřadu patří například okresy Praha-východ a Praha-západ dlouhodobě k nejrychleji rostoucím oblastem v republice právě díky lidem, kteří se stěhují z města za vysněným klidem venkova.
Člověk, který se takto odstěhoval, bývá zprvu nadšen. První týden chodí po zahradě a opakuje věty jako: „To je ale klid!“ nebo „Tady se konečně dá žít!“ Druhý týden si pořídí robotickou sekačku. A třetí týden zjistí, že soused má kohouta.
Kohout je zvláštní tvor. Na vesnici existuje přibližně od doby, kdy lidé zjistili, že slepice umí snášet vejce. Nikomu nevadil za Rakouska-Uherska, za první republiky ani za socialismu. Pak se přistěhoval člověk ze sídliště a zjistil, že kohout kokrhá. A nejen ráno. Kokrhá také dopoledne. A někdy i odpoledne. Člověk, který si představoval, že bude budit jen zpěv ptáků, náhle zjistí, že všichni ti opeřenci nejsou filharmonické těleso. Jsou to živí tvorové. Vydávají zvuky. A někteří z nich to jako bonus dělají velmi hlasitě.
Jenže kohout je teprve začátek. Po něm přicházejí kostelní zvony, psi od sousedů, traktory, kombajny a soused, který v sobotu od sedmi ráno řeže dřevo. Nakonec se objeví zemědělec, který si dovolí rozvážet hnůj přesně v okamžiku, kdy si nový obyvatel připravuje grilovací večer s přáteli.
To bývá okamžik hlubokého kulturního střetu. Měšťák stojí na terase s marinovaným steakem v ruce a přemýšlí, kdo mohl dovolit něco takového. Rolník naopak stojí na traktoru a přemýšlí, kdo mohl dovolit postavit čtyřicet domů vedle pole. Oba mají pocit, že ten druhý je poněkud zvláštní. A možná mají oba trochu pravdu.
Zvláštní je totiž představa, že vesnice je něco jako přírodní wellness centrum. Že se skládá z rozkvetlých luk, cvrlikání ptáků a romantických západů slunce. Vesnice je především pracoviště. Jsou tam pole, stáje, traktory, pily, dílny, psi, slepice a lidé, kteří vstávají dřív než zaměstnanci kanceláří. Venkov není kulisa ani dekorace pro víkendové fotografie na sociálních sítích. Je to funkční organismus, který existoval dávno předtím, než někdo v katalogu developerské firmy objevil slogan „Bydlení v přírodě pouhých patnáct minut od centra“.
Kykyryký!
A právě zde vzniká komická situace. Člověk se odstěhuje na venkov proto, že chce venkov. Pak začne bojovat proti všemu, co venkov tvoří. Vadí mu kohout. Vadí mu zvony. Vadí mu hnůj. Vadí mu traktory. Vadí mu sklizeň. Vadí mu hospodářská zvířata. Po několika měsících zjistí, že zemědělci práší, v lese žijí divoká prasata, u rybníka kvákají žáby a komáři si v létě dovolují vyskytovat se. Někdy by nejraději zakázal i krávy, protože příliš intenzivně připomínají zemědělství. Je to trochu jako kdyby si člověk pořídil loď a následně sepsal petici proti vodě.
Je to podobné, jako kdyby si někdo koupil byt nad hospodou a následně požadoval zákaz piva. Nebo se nastěhoval vedle letiště a překvapilo ho, že létají letadla. Přesto se podobné příběhy opakují se železnou pravidelností. Zdá se, že část lidí netouží po skutečném venkově, ale po jeho idealizované pohlednici.
Samozřejmě nelze tvrdit, že všichni noví obyvatelé venkova jsou takoví. Mnozí se začlení, pomáhají obci, účastní se společenského života a přijmou místní poměry jako součást prostředí, které si sami vybrali. Jenže právě ti druzí bývají nejvíc slyšet. A tak vznikají nekonečné debaty o tom, zda má kohout právo kokrhat, zda smí kostel zvonit a jestli je možné provozovat zemědělství v krajině, kde se nachází zemědělská půda.
Někdy člověk získá dojem, že ideální vesnice podle představ části nových obyvatel by měla obsahovat pouze zahradu, výhled do zeleně a absolutní ticho. Jenže taková vesnice neexistuje. A pokud by existovala, pravděpodobně by byla strašlivě nudná.
Možná by tedy bylo dobré, aby si každý zájemce o dům v satelitu před podpisem smlouvy položil jednoduchou otázku: Chci opravdu bydlet na vesnici? Nebo chci jen bydlet ve městě, které se tváří jako vesnice?
Protože mezi těmito dvěma představami bývá rozdíl asi tak velký jako mezi slepicí a obrázkem slepice na krabici od vajec. A kohout, ten vám ten rozdíl každé ráno velmi ochotně připomene.
