Článek
Řeknu to na rovinu. Mezi věci, které mě v poslední době něco spolehlivě dokáže vytočit, jsou to politici, D1 (nebo aspoň v Brně) a také faktury za energie. A když říkám faktury, nemyslím tím obálku, kterou pošťák hodí do schránky – to už je skoro retro. I když i takové instituce dnes ještě existují, třeba bytová družstva. Když mi v e-mailu přistane nové vyúčtování, otevírám ho s podobným napětím, jako když někdo čeká na výsledek těhotenského testu – nikdy nevíte, jestli přijde úleva, nebo změna plánů na několik měsíců dopředu.
Ten moment, kdy dorazí e-mail od dodavatele s předmětem ‚Vaše vyúčtování‘ je něco jako vzkaz z kasina – kliknete, objeví se změť čísel a vy doufáte, že tentokrát neprohrajete celou výplatu.
Vím, že energie se neberou zázrakem. Elektřina nevzniká mávnutím kouzelného proutku a plyn neteče v trubkách jen tak z dobré vůle. Jenže proč to musí stát tolik? Část odpovědi je prostá – protože jsme součástí evropského trhu. Když v Německu nefouká vítr, poznám to já v Brně na účtu za proud. Přidáme emisní povolenky, drahé investice do sítí, trochu geopolitiky a rázem mám na obrazovce fakturu, která by se dala pověsit na zeď jako hororový plakát. A když se pak dozvím, že někde v Belgii nebo Dánsku lidé platí méně, mám pocit, že jsme součástí hry, jejíž pravidla nikdy nebudou pro nás úplně výhodná.
Zkoušel jsem už ledacos. LEDky svítí, chytrý termostat řídí topení, dokonce jsem uvažoval o fotovoltaice. Jenže když zjistíte, kolik stojí panely i s montáží, připadáte si jako kdybyste si chtěli pořídit Porsche, aby vám ušetřilo výdaje za benzín. Někteří sousedi to ale riskli a na střechu si dali soláry – jsem zvědav, zda jejich úsměvy vydrží i po doručení vyúčtování. Já zatím jen pozoruju, jak se jim panely lesknou na slunci, a počítám, kolik by to asi stálo. Vlastně je to takový nový druh sousedského sportu: kdo má jaké panely, kdo si pořídil tepelné čerpadlo a kdo zůstal u starého kotle.
A pak slyšíte z úst předsedkyně Sněmovny, že si máme vzít „ještě jeden svetr navíc“. To už je skoro folklór. Na internetu se z toho stal mem, lidé sdíleli fotky sebe zabalených v dekách a ironicky přidávali hashtagy typu #WinterFashion2023. Jako nápad na vánoční dárek možná fajn, ale že by to zachránilo rodinný rozpočet, o tom dost pochybuju. Upřímně řečeno, člověk má spíš chuť přibalit politikům jako dárek něco velmi nechutného.
Politici totiž tvrdí, že nás nenechají ve štychu. Stropy, dotace, úsporné programy… zní to hezky, ale zkuste se v tom vyznat. Člověk se cítí jako na ministerstvu byrokracie: papíry, formuláře, nekonečné vysvětlování. Program „Nová zelená úsporám“? Super, jenže většina lidí, kteří by to opravdu potřebovali využít, prostě nemá volných 300 tisíc, aby si pořídila panely a pak čekala, až mu stát část vrátí. Výsledkem tak je, že kdo má peníze, ten ušetří ještě víc. A kdo je nemá, dál sleduje emaily s fakturami s rostoucím tepem a počítá svetry. A to se ani nebavím o lidech v nájemních bytech – ti mohou o solárech a čerpadlech akorát tak snít, protože do cizí nemovitosti takový ranec peněz nikdo investovat nebude.
Nám doma tak nezbývá, než dodržovat pravidla určité energetické gramotnosti. Vypínat nabíječky ze zásuvky, zhasínat světlo v místnosti, když ji opouštíme, sledovat spotřebu. Občas si připadám jako detektiv a dráb, který stopuje každou kilowatthodinu. Kdo tady nechal rozsvíceno? Proč lednička hučí tak nahlas? A je normální, že router jede pořád? Ovšem ve srovnání s výše uvedeným tyto drobnosti ve výsledku působí – jak se v Brně říká – jako když si prdneš do Lužánek. A tak se vrací ta samá otázka: proč vlastně v zemi, která vyrábí spoustu elektřiny v jaderných elektrárnách, platím pořád tolik? Odpověď je nepříjemná – protože to není jen o výrobě, ale také o trhu, politice a regulacích. A protože celý ten kolos někdo musí platit.O tom třeba zde: https://medium.seznam.cz/clanek/deryck-faktura-za-elektrinu-kde-konci-vase-penize-189141
Začínám mít pocit, že energetika se stala podobným tématem jako fotbal. Každý tomu rozumí, každý má svůj názor a všichni se u toho hádají. Jeden říká: „Více jádra!“ Druhý odpovídá: „Ne, víc obnovitelných zdrojů!“ Třetí dodává: „Hlavně méně politiků!“ A mezi tím obyčejní lidé sedí u počítače, koukají na svou fakturu a přemýšlejí, jestli nebude lepší so k večeři místo rozvozu namazat dva dny starý rohlík máslem polské výroby. A nebo si radši nedat nic a za ušetřené peníze dnes koupit izolační pásku do oken.
Možná je řešením kombinace: já budu dál šetřit, stát snad zjednoduší dotace a Evropa se jednou dohodne na smysluplném mixu zdrojů. Do té doby ale zůstává jedna jistota: až mi v mailu cinkne nová faktura, zase budu používat nevhodné výrazivo, hledat svetr a počítat, jestli se dá ještě někde ušetřit. A přiznám se – už se ani nesnažím být překvapený. Je to skoro jako tradice, něco adventní kalendář. Jenže tam si otevřete okýnko a dáte si čokoládu. Tady se vám otevře okýnko, které stojí mnoho čokolád…
