Článek
Bylo mi asi dvanáct a fakt jsem věřil, že když si na sebe vezmu fotbalový nebo hokejový dres, může to našim nějak pomoct vyhrát. Možná ne doopravdy, ale měl jsem pocit, že k tomu týmu tak trochu patřím. Že jsem součást něčeho velkého, i když jsem tehdy vůbec netušil čeho — a vlastně mi to bylo jedno.
Do školy jsem jinak vstával strašně nerad a budík — nebo kdokoli, kdo mě tahal z postele — byl prostě nepřítel. Jenže tenhle den byl jiný. Byl pátek 20. února 1998 a hrálo se olympijské semifinále v Naganu. Česko proti Kanadě. Zápas, který se podle komentátora nehrál jen na ledě, ale snad v celé republice — a mně tehdy připadalo, že má pravdu. Dokonce i naši, které jinak sport zajímal asi jako jízdní řád metra v Praze, věděli, že se něco velkého hraje, a to už fakt něco znamenalo.
Bylo 6:30. Vyskočil jsem z postele rychleji než kdykoli do školy. Čaj, suchý rohlík a honem k televizi, za chvíli se začíná! Obrovská televize Goldstar — obrovská hlavně do hloubky, ne do šířky — zacvakala, zabzučela a já byl najednou úplně jinde. V hokeji. V Naganu. V tom nejdůležitějším zápase na světě.
V obýváku svítilo slabé světlo. Venku ticho, únorový mráz. Pokojem se občas mihnul brácha, který se chystal do práce a u toho mi zavazel před obrazovkou. „Hele, nemotej se tady! Buď si sedni a koukej se taky, nebo vystřel!“ Několik předzápasových rozhovorů. Jágr, Ručinský, Hlinka, možná Dopita. A pak konečně televize žila přenosem z druhého konce světa, v němž led na obrazovce vypadal jako něco posvátného.
Proti nám stála Kanada se svými hvězdami NHL – Lindros, Shanahan, Sakic, Yzerman, v brance Roy. A pak tu bylo ještě jedno jméno – legenda, ke které jsme všichni vzhlíželi – Wayne Gretzky. Je jedno, že je Kanaďan. Je nejlepší, hokejový génius. Vždycky, když byl na ledě, čekalo se, že udělá něco výjimečného.
První dvě třetiny uběhly tak, že jsem se ještě ani nestačil vzpamatovat z první, a už začala druhá. Moc se nevylučovalo a Kanada měla střelecky navrch. Hašek ale všechno pochytal, jako by mu ta černá helma, kterou si musel vzít po zápase s Ruskem, dávala nějakou novou sílu.
Pak přišla třetí třetina. Myslel jsem si, že rozhodnutí prostě přijít musí, že si třeba ten Wayne Gretzky vezme puk a zasadí našemu týmu rozhodující ránu. Jenže namísto toho Pavel Patera vyhrál buly, Martin Procházka kotouč lehce posunul ke Šlégrovi a ten Kanadě ukázal, jak „pálí guma“. Ani Patrick Roy na tenhle pokus nestačil a byl to naprosto nepopsatelný pocit. A rozhodně jsem nebyl sám — od sousedů k nám taky doléhal řev.
Jenže takové zápasy nebývají jednoduché a Kanada postupně přidávala obrátky. Každé střídání jejích formací bylo jako malá bouřka. A pak to přišlo — vyrovnání. Puk za Haškem, jméno střelce, které se mi tehdy vrylo do paměti: Trevor Linden. Najednou to minutu před koncem bylo 1:1 a já měl pocit, že se svět vrací do „normálu“, kde velmoci prostě neztrácejí a jdou si nekompromisně za svým.
Jenže tentokrát to normální nebylo. V naší bráně stál Dominik Hašek. Pro bráchu jistota. Pro mě hokejový čaroděj. Každý jeho zákrok byl malý zázrak. Každé přerušení hry chvíle, kdy jsem se mohl znovu nadechnout.
Tu poslední minutu zápasu jsem už seděl na koberci a tak blízko televize, že jsem vlastně ani neviděl celou obrazovku. „Nelez k tomu tak blízko, přivoláš gól,“ tvrdil s naprosto vážnou tváří bratr, který si nějak domluvil volno v práci. I pověry byly toho dne součástí taktiky. Wayne Gretzky na ledě, Kanada tlačila, čas se vlekl. Každé vyhození puku znamenalo malou úlevu. Závěrečná siréna, pořád 1:1. Prodloužení.
V tom prodloužení jsem seděl úplně bez hnutí a měl pocit, že když se jen pohnu, padne gól – proti nám. Každý kanadský útok byl, jako když člověku někdo mačká srdce v ruce, puk poskakoval kolem branky a já už v hlavě viděl konec všeho, co bylo tak krásně rozjeté. Stačila by klidně nějaká blbá teč. Čas se vlekl tak strašně, že jsem měl pocit, že hodiny přestaly fungovat, a mezi akcemi bylo takové ticho, že jsem slyšel vlastní polykání. Nechtěl jsem ani mrknout, aby mi něco neuteklo, a když siréna konečně zazněla, přišla úleva. Ale jen na pár vteřin. Pak mi to došlo. Nájezdy.
Seznam hráčů mě zaujal na první pohled. Byl v té době ještě ručně psaný a když kamera zabrala ten kanadský, Gretzky na něm chyběl. Kdo ovšem nechyběli, byli Fleury, Bourque, Nieuwendyk, Lindros a Shanahan. Samá velká jména a dnes už legendy sportu. Tehdy něco jako seznam pěti potenciálních katů, kteří mohli kdykoli rozhodnout. Proti nim stáli Reichel, Ručinský, Patera, Jágr a Růžička.
Theo Fleury nedal, Hašek stihl do jeho rány nastavit rameno. Pak se rozjel Robert Reichel. Hráč, který na mě vždycky působil tak trochu nenápadně a o kterém Patrick Roy asi poprvé slyšel až v den zápasu. Naznačil. Vypálil do protipohybu. Cinkla tyčka, zavlnila se síť. A Patrick Roy najednou dobře věděl, kdo to je!
Radost byla obrovská, ale času na ni málo. Ray Bourque. Netrefil bránu. Jak může takový hokejista netrefit bránu?! Ale dobře pro nás. Tak to šlo dál, infarktové momenty ve chvílích, kdy nejdřív Lindros a pak i Jágr trefili tyč. Nervózně žvýkající Mark Crawford na střídačce Kanady. Gretzky s nepřítomným výrazem. Shanahanův blafák, který Hašek zastavil betonem…
V tu chvíli svět splynul v jednu rozmazanou skvrnu emocí a hluku. Asi jsem zběsile poskakoval po obýváku a vyzýval Crawforda, ať kupuje letenky zpátky do Kanady. Vůbec mi nedošlo, že Kanada ještě bude hrát o bronz. A bylo mi to jedno. My o něj hrát nebudeme. Budeme hrát o zlato!
S kamarády jsme ten den neřešili nic jiného. I když nás většinou zajímal hlavně fotbal, tohle bylo něco! Padaly „odborné“ názory a každý věděl nejlíp, že to první místo prostě vyhrajeme. A bylo úplně jedno, kdo se nám ve finále postaví — vyřadili jsme přece nejsilnější tým, Kanadu!
Dnes, když si na ten zápas vzpomenu, už to pro mě není jen o hokeji. Je to vzpomínka na dobu, kdy ke štěstí stačilo málo – brzké vstávání, suchý rohlík, starší brácha zavazející před obrazovkou a pocit, že svět se na chvíli smrskl na jeden ledový obdélník.
Teď se blíží další olympiáda. Zimní olympijské hry 2026 v Miláně a Cortině. Jiná země, a hlavně jiná doba. Dnešní děti budou zápasy sledovat na obrovských plochých televizích nebo na mobilech mezi notifikacemi a zprávami. Ale třeba někde mezi nimi bude zase nějaký kluk nebo holka, kteří zapomenou na úkoly, budou sedět příliš blízko obrazovky a věřit, že zrovna ten jejich dres má tajnou moc vyhrát zápas. A až jejich tým opravdu zvítězí, budou to oslavovat úplně stejně jako já před těmi osmadvaceti lety.
A kdo ví, třeba se letos naši zase poperou o nějaký ten cenný kov a udělají lidem radost.
