Článek
Je tak nějak všeobecně známo, že Češi moc rádi dojíždění do práce na delší vzdálenosti nemají. A já se nedivím. Cestu do práce už prostě beru jako práci, tedy čas, o který přicházím a tak se snažím, aby mi cestování nebralo už tak drahocenný čas.
A pak je tu Sina. Mladá žena, která žije v německém Bremenshavenu. Pracuje tři dny v týdnu. Dva dny má home office - tedy pracuje z domova. A rozhodla se skloubit zdravý životní styl, sport a práci do jedné akce - do cesty do práce.
V pět ráno vstane, posnídá, dá sprchu, nasedne na své elektrokolo a jede „rachotit“. Což pořád zní jako pohoda. Jenže ona to má do práce 74 kilometrů! Cesta tam tři hodiny, cesta zpět tři hodiny. Třikrát do týdne. Říkám si, jestli jsem se nepřeslechl. Natahuji uši a znovu zachytávám údaje, které opakuje druhá moderátorka, evidentně úplně ve stejném úžasu, v jakém jsem já. 74 kilometrů do práce - 6 hodin na kole - třikrát do týdne. Blázen.
Přiznávám, jsem z těch lidí, pro které je kolo mučícím nástrojem. Zároveň dojíždět do práce tři hodiny, repektive zabít šest hodin denně tím dojížděním, mi přijde šílené. Ale smekám - holka má můj obdiv. Že se dokázala hecnout, že postupně krůček po krůčku přidávala kilometry až dala po půlroce trasu celou a že dokázala odložit pohodlí auta, změnit životní styl, jídelníček a vydržela u toho. Že ji to baví a že dělá něco pro sebe. Mě by to zabilo.
Je důležité dávat si zkraje malé cíle a nevystavovat se tlaku. Pokud dojíždění na kole není, nebo se nestane, zábavou, nedělejte to.
