Kvíz: Kolik toho víte o znakovém jazyce?

Mnoho lidí se domnívá, že je jeden znakový jazyk, a to umožňuje všem neslyšícím komunikovat napříč státy a národy. Myslí si, že je jeden univerzální jazyk, kterému prostě rozumí každý. Ale není tomu tak. Mnoho zemí má své vlastní znakové jazyky a tyto jazyky jsou z velké části vzájemně nesrozumitelné. Obzvlášť viditelné je to u angličtiny - lidé z Velké Británie a USA si rozumí - používají přeci angličtinu a byť se v něčem liší, nemají s komunikací větších problémů.Ale americký znakový jazyk (ASL) a britský znakový jazyk (BSL) jsou oproti mluvené řeči vzájemně nesrozumitelné - sdílejí pouze 31 % znaků. Ve znakové řeči navíc existují i dialekty a regionální rozdíly, například ve Švýcarsku existuje 12 různých dialektů.

Znakové jazyky mají také svou gramatiku. Jejich pravidla jsou ale většinou natolik dobře nastavena, že je docela dobře možné komunikovat i v případě, že nejste úplně studijní typ a diktáty nejsou vaše silná stránka. Znaky se skládají z pěti různých částí - tvar ruky, orientace dlaně, umístění, pohyb a výraz obličeje - Ano, i ten je důležitý. Například, abyste správně postavili otázku ve znakové řeči, musíte zaujmout správnou polohu obočí. Pokud změníte kteroukoli z těchto součástí znaku, změní se i jeho význam. V ASL je třeba rozdíl mezi „dobrým“ a „špatným“ jen v tom, kterým směrem je dlaň otočená.

Obvyklá mylná představa o znakovém jazyce je ta, že používá pouze ruce. Ve skutečnosti se k vyjadřování pravidelně používá i mimika, tedy obličej a řeč těla, znaková řeč tedy nepoužívá pouze prsty. U těch rukou ale jeden rozdíl je - například v ASL se abeceda vytváří pouze jednou rukou, v BSL se abeceda tvoří oběma.

Často se má za to, že znaková řeč je poměrně nedávný fenomén. Dost možná je to kvůli pozdnímu zavedení škol pro neslyšící a též skutečnosti, že mnoho znakových jazyků není právně uznáno. Ve skutečnosti však lze znakovou řeč vysledovat tisíce let zpět. Jeden z nejstarších záznamů o existenci znakového jazyka se datuje k Platónovi do 5. století před naším letopočtem.

Neslyšícím a lidem, kteří se musí spoléhat na znakovou řeč, hrozí po úrazech hlavy, kdy je poškozen mozek, úplně stejné nebezpečí jako lidem, kteří mluví běžnou řečí. I oni mohou mít následné problémy a poškození mozku jim může ztížit nebo úplně znemožnit komunikaci. A není tím teď myšleno to, že nemohou kvůli zranění používat ruce. Poškození mozku může někdy způsobit stav, kdy je pro mluvícího člověka obtížné tvořit věty. Poškození mozku může podobně ovlivnit i schopnost používat znakový jazyk - člověk může být fyzicky schopen dělat gesta, ale nemusí být schopen dát tato gesta do správného pořadí a významu, stejně jako toho není schopen stejně postižený mluvící člověk.

Od dětí bychom si mohli vzít příklad. Ti se totiž učí mluvené řeči úplně stejně, jako se pak člověk učí té znakové. Respektive - učí se stejným způsobem. Když se děti učí mluvit, dělají to pomocí zjednodušených gest, kterým přikládají významy a spojují si slova s něčím konkrétním. Později se učí tato slova spojovat, aniž by vůbec měly tušení o nějaké gramatice a pravidlech. Prostě si zdokonalují svou „dětskou znakovou řeč“ tím, že se učí od lidí kolem sebe a komunikují s nimi. A stejně se učíme znakovou řeč. Znaky - gesta - spojování - komunikace.

Neexistují žádné oficiální údaje o světovém počtu lidí, kteří používají znakový jazyk. Jsou jen odhady. A například podle Komunikační služby pro neslyšící bylo jen v roce 2019 přes jeden milión uživatelů ASL. Problémem pro přesná čísla je fakt, že mezi uživatele těchto komunikačních metod patří nejen neslyšící a nedoslýchaví, ale také rodinní příslušníci těchto osob a lidé s jinými poruchami komunikace. A také fakt, že znakových řečí je tolik a mnohé nejsou uznány a nemají žádné spojující organizace a asociace.

Pozn.: Autor používá správný termín znakový jazyk i nesprávný termín znaková řeč, neboť ten je všeobecně v povědomí lidí též zakořeněn a používán. Jediný správný termín je však znakový jazyk viz. Znakový jazyk – Wikipedie