Článek
Zapomínání není ztráta, ale ztížený přístup
Každý z nás občas na něco zapomene – klíče, domluvenou schůzku, výročí. Stane se. V naší společnosti je často zapomínání vnímáno jako negativní jev, jako nedostatek pozornosti. A většinou zapomínáme na věci, na které zapomenout nechceme. Nebylo by ale skvělé, kdybychom si mohli vědomě vybrat, co zapomeneme, podobně jako přetáhneme soubor na ploše do koše?
Podle Martina Korteho, profesora buněčné neurobiologie na TU Braunschweig, má už samotný kořen slova „zapomenout“ v mnoha jazycích původně aktivní význam. Americké výzkumy zase naznačují, že procesy zapomínání a vzpomínání si jsou na buněčné úrovni podobné. To znamená, že naše mysl by teoreticky měla umět obojí. Má všechny předpoklady nejen pro vědomé ukládání informací, ale i k jejich vědomému mazání.
V kontextu neurologie a psychologie má termín „zapomenout“ jiný význam, než jak ho chápeme v běžném životě. Nejde o to, že by informace zmizela. Jak vysvětluje Karl-Heinz T. Bäuml, vedoucí katedry psychologie na Univerzitě v Řezně, informace je stále v mozku uložena, jen se k ní ztížil přístup. Mozek neztrácí informaci jako takovou, ale oslabuje spojení mezi nervovými buňkami, které vzpomínku ukládají, což potvrdil i výzkum Max-Planck-Institutu pro neurobiologii. Bäumluv tým se zároveň věnoval i studii, jak naopak ztracené vzpomínky vyvolat.
Tři cesty k zatlačení vzpomínek do pozadí
A i když tedy vzpomínky nelze zcela vymazat, dají se „odsunout do zadní části neuronálního šuplíku“. Vědci nabízejí několik strategií, jak mozek v tomto procesu podpořit:
První je vyvolávání souvisejících pozitivních obsahů. Opakovaným vyvoláváním jiných, souvisejících pozitivních vzpomínek, se oslabuje možnost vybavit si ty nežádoucí. Pro příklad - úmyslné vzpomínání na pozitivní zážitky v práci vědomě zatlačí nepříjemné napomenutí od šéfa.
Druhou je nahrazování informací. Pokud takové pozitivní vzpomínky neexistují, nejvhodnější cesta je zaměřit se na budoucnost a co nejrychleji a aktivně vytvářet zážitky nové a pozitivní. Tím se nahradí ty nežádoucí informace novými „daty“ a nakonec je zcela překrytí.
Třetí doporučení vědců zní: Vystupte z myšlenkového kolotoče a změňte kontext. Tedy - nezaseknout se v negativním přemítání (které aktivuje tzv. síť základního nastavení pro mind wandering) a zaměřit pozornost na něco jiného. Neurolog Henning Beck radí vyhnout se monotónním činnostem, při kterých je tato síť obzvláště aktivní, a raději aktivně přesměrovat pozornost. Klidně jen vzpomínkami na krásně prožitou dovolenou.
Aktivním zaměřením své mysli na jiné myšlenky vytlačíme negativní událost z ohniska pozornosti. Tím dochází k oslabování synaptických spojení, která jsou s touto vzpomínkou spojena.
Kdy vyhledat pomoc
Ačkoliv existující poznatky naznačují, že by aktivní zapomínání mohlo být řešením pro všechny typy vzpomínek, Bäuml upozorňuje, že se z etických důvodů experimenty netýkaly traumatických vzpomínek. Proto účinnost aktivního zapomínání u silných emocionálních traumat zůstává nejasná.
Traumatické události jsou kapitolou samy o sobě. Takové zážitky se do paměti doslova vypalují, protože mozek v ohrožení života nebo emocionální nouzi ukládá všechny související informace s maximální intenzitou. Lidé, kteří se s těmito extrémně zatěžujícími vzpomínkami nedokáží vyrovnat sami, by proto měli vyhledat profesionální pomoc.
Přestože neexistuje žádný univerzální „patent na zapomínání“, i samotné přesvědčení a úmysl vzpomínku oslabit, má pro celý proces „odložení vzpomínky do koše“ prokazatelný příznivý vliv, což potvrdil i výzkumný tým kolem Tracy H. Wang.
Lidský mozek je fascinující a mysl ještě více. A jak se říká: Vše je o hlavě. Jen naše nastavení a náš vlastní přístup k čemukoliv (včetně k nám samotným) pak tvoří nejen to, jak vnímáme svět kolem nás, ale i to, jaký život žijeme.
