Článek
V médiích se objevila zpráva, že Adolf Hitler měl možná vrozenou vývojovou poruchu a dokonce se mluví o tom, že muž, který chtěl dobýt svět, měl mikropenis. To může působit jako další z řady senzací, které mají přilákat pozornost. Přesto stojí za to podívat se na to, co britští vědci opravdu tvrdí, co je pouze pravděpodobnost, co je divoká spekulace a proč se toto téma znovu vrací do veřejného prostoru.
Nová britský dokument „Hitler’s DNA: Blueprint of a Dictator“ se zabývá údajnými genetickými stopami získanými z látky pohovky, na níž se Hitler na konci války zastřelil. Tým kolem genetičky Turi King, která proslula identifikací ostatků anglického krále Richarda III., tvrdí, že se jim podařilo z tohoto vzorku izolovat Hitlerovu DNA. A nejen to. Analýza podle tvůrců odhalila mutaci, která se spojuje s takzvaným Kallmannovým syndromem – vrozenou poruchou vývoje pohlavních orgánů a hormonální regulace.
Syndrom může způsobovat opožděnou pubertu, nedostatečně sestouplá varlata, nízkou hladinu testosteronu a v některých případech i mikropenis. Odtud pochází i široce citovaná věta, že „Hitler měl desetiprocentní pravděpodobnost mikropenisu“. Jde však o pouhou statistickou možnost, nikoli o potvrzený fakt. Média si z ní rychle vytvořila titulek, který působí bulvárně, ale sám o sobě říká jen málo.
Pravdou je, že tvrzení z dokumentace zapadají do dřívějších historických nálezů. Už lékařská prohlídka z roku 1923 zaznamenala, že Hitler měl pravostranný kryptorchismus – tedy jedno varle nesestouplé do šourku. To je stav, který se skutečně může s Kallmannovým syndromem pojit. Spojení těchto dvou indicií ale stále není jednoznačným důkazem diagnózy. A už vůbec ne vysvětlením jeho motivací či politických činů.
Tvůrci dokumentu tvrdí, že genetické nedostatky mohou pomoci objasnit Hitlerův neobvyklý osobní život, téměř úplnou absenci intimních vztahů i možnou citovou uzavřenost. Historik Alex J. Kay v pořadu poznamenává, že Hitlerova extrémní orientace výhradně na politiku byla mezi nacistickými vůdci výjimkou. Lidé kolem něj měli rodiny, vychovávali děti, jen Vůdce žil politikou a právě absence rodinného života mu umožňovala zaměřit se jen na ni. Z toho vyplývá tvrzení, že bez jeho osoby by nacisté nikdy nedošli tam, kam došli. Zda to ale opravdu souviselo s hormonálními či vývojovými problémy, je otázkou, která zůstane navždy v rovině spekulací.
Podstatné je, že i samotní vědci upozorňují na fakt, že ani genetika nedokáže vysvětlit „zlo“. Nelze ji použít jako omluvu, ani jako jednoduché vysvětlení a klíč k dějinám nacistického režimu, psychice a chování člověka. Geny mohou napovědět něco o těle a o vývoji člověka, ale říkají jen velmi málo o jeho rozhodnutích, motivech a morálce. A už vůbec nedokáží objasnit fungování celé společnosti, která diktátorovi umožnila převzít moc a šířit a konat všechno to, co se v národě Beethovena, Einsteina a Manna mezi lety 1933 a 1945 opravdu událo.
Zůstává také otázka věrohodnosti samotných DNA vzorků. Jde o osmdesát let starý kus látky, který mohl být kdykoli kontaminován. Podobné případy ve vědeckém světě nejsou výjimkou. Pokud tedy nová dokument vyvolává rozruch, pak spíše tím, jak odvážně se vykládají možné náznaky, než samotnými genetickými daty.
Proč se tedy o tom všem tolik mluví? Je to jednoduché. Adolf Hitler je postava, která lidstvo fascinuje stále – svou démoničností, dopadem na svět i tím, jak málo o něm vlastně víme z lidské, intimní stránky. Každé nové dílčí zjištění se proto snadno nafoukne do senzace. A čím je bizarnější, tím lépe se prodává.
Pravda je ale přece jen střízlivější. Můžeme získat nový střípek do mozaiky Hitlerovy životní anatomie. Dějiny ani holokaust to ale nemění. Genetika může přinést zajímavé doplňující informace, ne už ale vysvětlení, které by mohlo sloužit jako klíč k pochopení nacistických zločinů.
V konečném důsledku je tak momentální mediální šílenství kolem dokumentu spíše příběhem o tom, jak genetika, média a potřeba senzace dokáží vytvořit výbušnou smes, která má sílu zaplavit svět. A zároveň připomínkou, že i když se díváme na nejděsivější postavy dějin, měli bychom stále rozlišovat mezi vědeckými fakty a doložitelnými poznatky, interpretacemi a spekulacemi, ale také fantazií, bulvárem a dezinformacemi. Což se netýká pouze Hitlerovy možné vývojové poruchy a mikropenisu, ale každého kousku historie.
Zdroje:
