Článek
Nadužívání této nálepky je v mých očích pouhý trend, který nás dříve nebo později stejně jednou opustí. A tak se chopím příležitosti tuto nálepku začít pomalu strhávat.
Je jedno známé přísloví, které říká: „sám před sebou neutečeš“. Jsem jedna z těch, která ho velmi často používala. A stejně tak často jak jsem ho používala, stejně tak často se mě velmi dobře dařilo před sebou utíkat. Podle mě totiž před sebou utéct lze a stejně tak se lze před sebou schovávat a lze to dělat klidně celý život. Také se říká, že se sebou jsme celý život, že jsme jediná bytost se kterou musíme vydržet 24/7, ale ani to není pravda. Se sebou vůbec být nemusíme a ve většině případech se sebou ani nejsme. A právě tohle je to „toxické“. Všechno to schovávání, utíkání, lži , hraní her, falešné emoce, odpojení od sebe sama. Tohle vše se děje uvnitř nás.
A proč to vlastně děláme? Děláme to, protože se chceme uchránit. Já jsem to dělala tak dlouho, že jsem nerozpoznala, co je skutečné a co ne, co je hrané, co je autentické, co je falešné a už vůbec jsem nevěděla koho tím vlastně chráním. Chránit se přes příliš je ve své podstatě „toxické“. Naše velká snaha sebe ochránit před pocity, které nejsme v daný okamžik ustát, nás vede do situací, které nás nutí právě těmto pocitům, před kterými utíkáme, čelit. A tato naše ochrana je zároveň jedna naše velká nesvoboda.
Někdy naše autentické já chráníme tak dokonale, že se s ním ani nikdy nepotkáme.
Naše autentické pocity se nachází za zdí naší sebelítosti a bolesti. Když projdeme skrz a tam potkáme to, co jsme celou tu dobu chránili- naše autentické já, tak zjistíme, že se nebylo čeho bát, že ta naše ochrana byla v podstatě mnohem horší a bolavější.
Když nevíme, kdo jsme, schováváme se a lžeme sobě i druhým, vzniká spoustu nedorozumění a bolesti, kterou způsobujeme. Úplně v tu stejnou chvíli ale máme snahu a jakýsi vnitřní tah sebe poznat a potkat se svým autentickým já, ale nevíme jak na to a tak v tom lítáme zleva doprava a zprava doleva. Tohle by se taky dalo označit za „toxické“.
Chceme, aby nás druzí měli rádi. Snažíme se milovat sami sebe a když začneme se sebeláskou v době, kdy ještě nemáme sílu unést kým jsme doopravdy, vytváříme si falešný sebeobraz, falešnou sebelásku. I to je „toxické“. Nemůžu se mít opravdu ráda, když jsem se se sebou nepotkala. Vědět kdo jsem nebo mít se rádnení otázka mysli, ale otázka bytí. Vědět kdo jsem, znamená být se sebou u sebe se svým autentickým já. Vědět kdo jsem neznamená to, že mě moje mysl řekne, kdo jsem.
Dávat jiné lidské bytosti do škatulek, dávat jim nálepkuje něco co nám dává pocit bezpeční. Víme tak čemu a komu se vyvarovat, abychom se uchránili před bolestí. A i to je „toxické“.
Pokud jste dočetli, tak se vraťte k předešlému a místo slova „toxické“ si dosaďte slovo „lidské“.
Vše co v dnešní době označujeme za toxické, je jenom a pouze lidské. Můžeme vlastně říct, že toxické je buď vše a nebo nic. Jsme jen lidské bytosti, které se snaží ochránit, schovat sami před sebou a před svou bolestí tak moc, že se někdy chováme hodně nepatřičně a ubližujeme sobě a druhým. Nic víc, nic míň. Žádná velká věda v tom není. Tohle bylo a bude vždy co je svět světem.
Tento toxický trend je jedna z mnoha vrstev balastu, která jednou odvane a jako společnost se posuneme zase o něco více k tomu, před čím se tak urputně schovává… před sebou, před svým člověčenstvím. Protože přesně tohle jsme- lidé.
