Článek
Celý život jsem od druhých lidí poslouchala, jaká jsem. A já jejich názorům a posudkům věřila. Dívala jsem se na svoji osobu pouze skrze druhé lidi. Hledala jsem odpovědi na otázky, kdo vlastně jsem, v nich. Svoji hodnotu jsem odvíjela od toho jak mě vnímají a jak se ke mně chovají. Hledala jsem se v jejich odraze. Když se ke mně někdo choval s opovržením, myslela jsem si, že jsem opovrženíhodná. Když se na mě někdo utrhl za to, že jsem něco pokazila, myslela jsem si, že jsem neschopná. Když ke mně někdo vzhlížel, myslela jsem si, že jsem lepší než on…
Představte si klasické zrcadlo. Abychom zjistili, jak vypadá náš fyzický vzhled, musíme se do něj podívat. To jak fyzicky vypadáme, víme díky zrcadlům. My se přímo sami na sebe podívat nedokážeme. Stejně tak to funguje uvnitř nás. Abych zjistila, kdo jsem, interaguji s druhými lidmi, kteří mě to svým chováním odzrcadlují. Prvním takovým zrcadlem v našem životě jsou naši rodiče. Náš rodič nám svými reakcemi nepřímo dává najevo, kdo jsme.
Nyní si představte taková ta vydutá a pokřivená zrcadla (taková ta, co naleznete například v zrcadlovém bludišti na Petříně). Tato zrcadla vám nedají pravdivý odraz. Udělají z vás trpaslíky, otesánky nebo dlouhány. Budete v nich vypadat větší, menší, útlejší nebo širší než doopravdy jste.
Pokud je náš rodič „pokřiveným zrcadlem“, tak nám nepřímo dává falešnou představu o tom, kdo jsme. Můžeme si tak z dětství odnést, že jsme moc hluční, moc citliví, moc pomalí nebo také, že jsme nejkrásnější a nejchytřejší na světě.
Pro lepší pochopení může být příkladem následující situace. Malé dítě se zeptá svého rodiče, jestli dědeček (otec rodiče), který leží v nemocnici, umře. Rodič, kterého tato otázka zabolí, se na dítě utrhne s tím, že nemá pokládat takové hloupé otázky. Dítě si z této situace odnese, že by se už radši nemělo na nic ptát, protože jsou jeho otázky hloupé (pokřivené zrcadlo). Rodič, který v klidu svému dítěti odpoví a objasní mu otázku života a smrti, si odnáší to, že je v pořádku ptát se na věci, které ho zajímají (klasické zrcadlo).
Nyní si představte, že nemáte k dispozici žádné zrcadlo, ani nic jiného v čem byste mohli spatřit svůj vlastní odraz. Nedostanete tak nic. Nedostanete o sobě ani falešnou představu, nemáte žádnou představu o sobě a dost možná pochybujete o tom, jestli vůbec existujete. I tohle je zkušenost, kterou si můžeme odnést z dětství. Například, když naši rodiče na nás vůbec nereagují, jsou hodně zahledění do sebe, do svých vlastních problémů a sotva emočně registrují své vlastní dítě.
Dlouhé roky jsem princip zrcadlení špatně chápala. Sama sobě jsem si říkala: „Něco ti ta situace zrcadlí. Musíš si to vyřešit. Je to jenom tvůj problém. Druzí se k tobě tak chovají proto, že je něco s tebou v nepořádku. Až sebe opravíš, budou se k tobě ostatní chovat tak, jak potřebuješ.“
Používala jsem to k manipulaci a jako zbraň proti sobě a proti druhým. Seberozvíjela jsem se a pracovala tvrdě na sobě, abych se druhým jevila jako lepší, dokonalejší člověk a čekala jsem na to, až mě moji snahu odzrcadlí v podobě uznání, nebo v podobě toho, že se budou chovat dle mých představ. V dobré víře jsem myslela, že takto je to správně. Byla to ale jenom past do které jsem se chytila.
Nevěděla jsem kdo jsem a nevěděla jsem ani, co to znamená znát sama sebe. Nevěděla jsem co to znamená, podívat se pravdivě sama na sebe. A proto jsem čekala na to, až mně to řeknou druzí. Bezmezně jsem druhým lidem věřila. Byli pro mě autoritou a já sama pro sebe nebyla nic. Byla jsem nickou, jako bych neexistovala, jako bych bez nich neexistovala. Jako bych existovala pouze, když se na mě druzí dívají. Bylo to velmi těžké životní období, ale pokračovala jsem dál a pokoušela se prakticky o nemožné.
Po několika letech nekonečného snažení jsem poprvé pocítila, že se ve mně nachází obojí. Já sama jsem nositelem svého vlastního zrcadla a já sama jsem ta, která se do zrcadla dívá.
Uvědomila jsem si, že to primární pokřivené zrcadlo je uvnitř mě, stejně tak jako ta osoba, která buď má strach se do zrcadla podívat nebo to co v zrcadle vidí, odmítá.
Našla jsem tak v sobě to, co se na mě pravdivě dívá (nastavuje mi nepokřivené zrcadlo) a to co tu pravdu vidí, unese a prožije bez odsuzování a pocitu vinny. Je to přijetí toho, co v daném zrcadle vidím. Je to přijetí toho, kým jsem.
Aby nás naše okolí mohlo pravdivě vidět, musíme být nejdříve my se svou pravdou v kontaktu. Já jsem se dříve pouze snažila své okolí přesvědčit o něčem, čím jsem si já sama nebyla jistá. A tahle moje nejistota mě byla odzrcadlena jinými chodícími pokřivenými zrcadly.
Schopnost vidět se a unést se takovou jaká jsem, se učím postupně v průběhu svého dospělého života. Je to dovednost jako každá jiná, jako když se například učíte jezdit na kole.
Někdy, když začneme se seberozvojem ještě před tím, než se začneme mít rádi, takoví jací jsme, a motivem našeho seberozvíjení se stane snaha změnit se a udělat ze sebe lepšího člověka, tak nám to může více uškodit než pomoct.
Chtěla jsem tímto článkem poukázat na jednu z mnoha takových seberozvojových pastí. Princip zrcadlení nemá sloužit k tomu, abychom se stále dokola utvrzovali v tom, že my jsme špatní a měli bychom se opravit. Princip zrcadlení nás nemá ani utvrzovat v tom, že druzí jsou špatní a oni by se měli opravit. Princip zrcadlení nás má vést k poznání, kým doopravdy jsme a koho že to vlastně máme mít rádi.
