Článek
Námět na tento článek mám v hlavě již několik let. Nicméně až teď jsem získala odvahu ho vypustit do světa. Něco (mě) tomu totiž dlouhé roky chybělo…
Psychopati, narcisté, manipulátoři - velmi nepopulární a těžké téma. Ba vlastně naopak. Téma populární je, ale pouze směrem ven a nikoliv dovnitř. V knihkupectvích si lze zakoupit mnoho knih na toto téma. Existuje spousta článků, videí, přednášek a workshopů s radami a návody, jak rozpoznat psychopata, jak s ním komunikovat, jak s ním nekomunikovat, jak se jich bát, jak se jim vyhýbat, jak s nimi bojovat, jak s nimi nebojovat. Na internetu toho nalezneme mraky.
Nedávno jsem byla svědkem, jak se pod jedním FB příspěvkem strhla mela na toto téma. Z komentářů šel cítit velký strach a odsouzení. Lidé v komentářích vesměs nabádali, abychom si dali pozor na lidi „psychopaty“ a nebrali to na lehkou váhu. Nerozuměla jsem tomu strachu. Proč? Proč bych se měla bát takového člověka? Pokud jsem pravdivá sama k sobě, tak mě nikdo neobelže. Obklopuji se lidmi, se kterými je mi dobře, i kdyby to byli právě ti „psychopati“. Pokud vím, kdo jsem, kde začínám a kde končím, nemůže pro mě být takový člověk hrozbou.
Vypadá to, že toto téma je stále aktuální a ne a ne utichnout. Naopak. Čím dál více koukáme ven a ukazujeme prstem na druhé. Ukazujeme prstem na politiky, bohaté mocnáře, ukazujeme prstem na své bývalé partnery/partnerky, kolegy a šéfy. Stigmatizujeme si lidi, kteří nám nějak ubližují nebo ublížili. Škatulkujeme, dáváme nálepky a to nám na určité rovině ulevuje a cítíme se s tím tak nějak více v bezpečí.
Uf, nejsem to já, kdo je psychopat. To ten druhý. Vytváříme si jasné alibi a důkazy podle toho, jak se nám to hodí. Moje alibi dlouhé roky bylo to, že na sobě pracuji, chodím na terapie, čtu a snažím se změnit. A když ani to nespláchlo mé pochybnosti, hledala jsem ujištění a potvrzení u druhých lidí.
Pravda je ale taková, že co vidíme ve světě, nemůže v nás nebýt. A čím více člověk zkoumá a analyzuje „psychopaty“ ve vnějším světě, tím více si je přitahuje do života. Ne však proto, abychom jim věnovali o to větší pozornost a přečetli o to více knih, ale aby nám otevřeli oči směrem dovnitř. To znamená, zaměřili svoji pozornost na svého vlastního vnitřního „psychopata“, o kterém patrně ani nevíme, že v nás je. Čím více mu nevěnujeme pozornost a nedbáme na něj, tím více se snaží na sebe upozornit. A to tím, že nás dostává do různých vztahových šlamastik.
Čím více budeme sami sebe považovat pouze za „dobré“, tím větší tlak na nás bude ve vnějším světě vyvíjen. A v podstatě se již tak děje. Čím více sami sebe nechceme pravdivě vidět, tím jsou tlaky a situace do kterých se dostáváme absurdnější. Zastavit to můžeme pouze tak, že přestaneme věnovat pozornost „psychopatům“ ve vnějším světě a pověnujeme se našemu malému „psychopatovi“ v nás.
Pokud jsme obětí člověka, který nám ustavičně lhal, pak i my sami sobě ustavičně lžeme. Stejně tak jako druhý člověk ubližoval nám, stejně tak ubližujeme sami sobě. Jsme tak sami sobě vlastním tyranem. Jsme závislí na myšlenkách, které nás dehonestují, stejně tak jak nás dehonestoval druhý člověk. Jsme snad v něčem lepší než tyran ve vnějším světě jenom proto, že to neděláme druhým lidem, ale sami sobě? Navíc pokud se svým vnitřním „psychopatem“ nejsme v kontaktu a nevíme o něm, týráme nevědomě někde někoho jiného.
Pokud odsuzujeme a bojujeme s tyrany ve vnějším světě, tak stále odsuzujeme a bojujeme sami se sebou. A abychom ten boj vyhráli, jdeme na další přednášku na téma: „Jak se bránit psychopatovi“. Vlastní uzdravení stále v nedohlednu, bezpečnější a láskyplnější svět rovněž v nedohlednu.
A kdo je vlastně ten malý psychopat v nás?
Je to velmi zraněné vnitřní dítě, kterému svou vlastní nepozorností ještě více nakládáme. Tohle zraněné vnitřní dítě se nachází v každém z nás. A tohle zraněné dítě nás kdysi v dětství zachránilo před jistou smrtí. Aby přežilo, postavilo hradby kolem svého srdce, aby necítilo bolest, se kterou si nevědělo rady. Aby dostalo to, co bytostně potřebovalo, naučilo se manipulovat. Čím větší nebezpečí na něj číhalo, tím hradby a manipulace musely být silnější. V dospělosti se pak nedokáže přiblížit k druhému člověku, aniž by citově nevydíralo, nehrálo hry, nemanipulovalo nebo nevytvářelo dramata. Je to jediný způsob vztahování se k druhému člověku, který se naučilo a který zná. Neumí jinak. Zapomnělo cítit, být autentické a radostné.
Naše malé já tak zařídilo, aby přežilo, ale zároveň si to odneslo svoji daň. Necítíme své potřeby, své hranice, své tělo, nevíme, co chceme. Setkání s tyranem ve vnějším světě nám zprostředkovává a dává šanci uvidět tuhle pravdu o nás. Mnohdy ale na to nejsme připraveni a pokračujeme ve lhaní sami sobě, analyzováním a ukazováním prstem na druhé. Stává se to, když jsme ještě pořád v mysli. Naše mysl je schopna si přiznat, že týráme sami sebe, nikoliv však si už není ochotna přiznat, že bychom takto týrali někde někoho jiného. A pokud ano, naše mysl nás bude týrat za to, že týráme někoho jiného. Je to začarovaný kruh a boj, který nelze vyhrát. Naše mysl nás tak mnoho let může tahat po slepých uličkách.
Jde o to, že nestačí pravdu o sobě vědět, je potřeba pravdu o sobě cítit. Abychom se mohli otevřít sami sobě a mohli cítit svou vlastní autentickou pravdu, musíme být schopni tuto pravdu unést, to jest cítit ji, přijmout ji a soucítit s ní.
Postupně jsem na své cestě zjistila, že vědět nestačí. Dlouhá léta si moje mysl myslela, že cítí. S autentickou citlivostí to však nemělo nic společného. Ve skutečnosti jsem spíše přehrávala a snažila se skrze své emoce dosáhnout konkrétního cíle. Pravdivě cítit, nehrát na sebe hry a nemanipulovat se sebou, je schopnost, kterou se postupně učím. A právě v tom spočívá uzdravení mého malého tyránka - znovunalezená autentická citlivost, která se může projevit v bezpečném prostředí, plném důvěry a soucitu. A právě soucit je to, co (mě) tomu chybělo.
