Článek
Po maturitě nebo vysoké škole si sbalí batoh a míří do Thajska, Peru nebo na Bali. Vyprávějí o tom, jak je kontakt s jinou kulturou proměnil, jak se „našli“, jak jim to změnilo život. Často ale zapomínají na jeden zásadní detail: tenhle životní přerod stál desítky tisíc korun, letenky, ubytování, čas. Většinou ne z jejich kapsy.
Na Instagramu to vypadá jako duchovní pouť, ve skutečnosti je to často jen luxusní zážitek přikrytý nálepkou „osobního růstu“. Ten, kdo si nemůže dovolit odjet z práce, kdo nemá bohaté rodiče nebo čas na několikaměsíční cestování, údajně roste méně? Těžko.
Cestování jako nový statusový symbol
Dříve se ukazovalo bohatství autem, značkovým oblečením, drahými hodinkami. Dnes se nosí zkušenosti. Ale ne ledajaké – ty z „autentických míst“, „off the beaten path“, kde si člověk nechá vytetovat mantra-symbol v chrámu, naučí se jógu v Ašramu nebo si zaplatí digitální detox v kambodžské džungli.
Jde však o autentickou zkušenost, nebo jen novou formu spotřeby? Mnoho cestovatelů si dnes ani neuvědomuje, že se účastní globálního trhu s „duchovnem“. Místo aby objevovali svět, utrácí za zážitky, které jim byly předpřipraveny. A často v zemích, kde průměrný místní obyvatel nikdy nebude mít šanci vycestovat stejným způsobem – nebo vůbec.
Když růst stojí na euru
Běžný příběh zní následovně: „Chtěl jsem najít sám sebe, tak jsem si vzal sabatikl a odjel na Srí Lanku.“ Už samotná věta ukazuje hluboký rozdíl mezi těmi, kteří mají možnost růst tímto způsobem, a těmi, kteří nemají. Sebepoznání je náhle podmíněno ekonomikou – nikoli vnitřním bojem, ale letenkou do tropů.
Ať už jde o tzv. gap year v jihovýchodní Asii, nebo měsíce „freelancování“ z pláže v Mexiku, většinou se jedná o mladé Evropany nebo Američany, kteří si tenhle luxus můžou dovolit. Buď mají finanční zázemí, nebo alespoň pas, který jim otevírá hranice. Miliony lidí na světě by si podobnou svobodu nemohli dovolit ani v nejlepším snu. Mluvit pak o „univerzálním růstu“ je pokrytecké.
Důsledky pro místní komunity
Nárůst cestování a tzv. overtourismus už dávno není jen ekologický problém. Je to i kulturní a sociální otázka. Když se do malých komunit nahrnou stovky turistů, jejich přítomnost mění život místních. Ceny nájmů rostou, tradiční řemesla ustupují suvenýrům, kultura se přizpůsobuje očekáváním hostů. Lidé přestávají být hostiteli a stávají se obsluhou.
A zatímco mladí Evropané fotí západ slunce nad chrámem, místní děti vyrůstají v prostředí, kde je normální potkávat denně cizince, ale nemít peníze na školní pomůcky. Cestovatelé, kteří přijeli „objevit sebe“, odjíždějí spokojení. Komunity, které využili, zůstávají bez větší změny – nebo hůř.
Osobní růst se nekoná na letišti
Existuje romantická představa, že změna prostředí změní i člověka. A někdy to tak opravdu je. Ale růst, ten skutečný, se děje ve chvílích nepohodlí, frustrace, pochybností. Nemusíme být tisíce kilometrů od domova, abychom se učili pokoře, empatii nebo trpělivosti. Stačí se postarat o nemocného rodiče. Vyjít s minimální mzdou. Překonat úzkosti. Učit se novou dovednost. Milovat i přes bolest.
Vnitřní proměna není závislá na počasí ani lokaci. Mnohem více záleží na tom, jestli jsme ochotni být upřímní sami k sobě. Zda dokážeme opustit iluze o tom, kdo jsme – a ne si jen nasadit masku „osvíceného cestovatele“.
Cestujme, ale nebuďme slepí
To neznamená, že by cestování bylo špatné. Naopak – svět poznávat chceme. Ale je potřeba k tomu přistupovat s pokorou, uvědoměním si vlastní privilegovanosti a bez morální nadřazenosti. Pokud se rozhodneme jet, mějme na paměti, že naše přítomnost má dopad. Že možná ne všude jsme vítáni. A že růst může nastat, ale není to garantovaný výsledek výletu za hranice.
Cestování není duchovní terapie. Je to zrcadlo toho, co si s sebou neseme. A pokud se do něj neumíme dívat doma, daleko od něj ho neuvidíme o nic lépe.
