Článek
Chtěla jsem pomoc s bytem, který nebyl ani velký, ani drahý, ale měl duši.
Měla jsem pár konkrétních přání: kombinaci starého a nového, něco teplého, osobního, ne minimalistický showroom bez života. Prostě místo, kde se dobře žije, ne jen dobře fotí.
On se usmíval. Chápavě přikyvoval. A pak mi poslal návrh.
Návrh, u kterého jsem si připadala jako figurína v regálu
Šedá sedačka.
Bílý konferenční stolek.
Obraz se stylizovaným jelenem (ano, tím jelenem).
Kuchyňská linka z betonu.
A do chodby navrhl nápis „Welcome home“ z černých samolepek.
Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo plakat.
Byt, který měl odrážet mě, vypadal jako katalogová stránka IKEA – přesně ta, kde si říkáš „vypadá to dobře, ale kdo v tom fakt žije?“
Když jsem mu napsala, že to není úplně můj styl…
…odpověděl:
„Upřímně, váš původní vkus je trochu katastrofální. Mícháte neslučitelné prvky. Ten starý příborník? To chceš jako nechat? A ty barvy, co jste zmiňovala – to je příliš eklektické. To by bylo na hranici vkusu.“
Na hranici jeho vkusu, přesněji řečeno.
A tehdy mi to došlo
Já jsem nehledala člověka, který mě přemaluje na neutrálně šedou.
Hledala jsem člověka, který mi pomůže být víc sama sebou – v prostoru.
Místo toho jsem dostala design, který vypadal, jako by se bál udělat chybu.
Design, který neurazí. Ale ani nezaujme.
Design, který může mít kdokoli.
A tím pádem – nikdo.
Zrušila jsem spolupráci
Ne ve zlém. Jen ve stylu „děkuji, ale jdu jinudy“.
Zůstala jsem s tím starým příborníkem, starou mapou po dědovi, a koupila si k nim novou lampu, která sice nebyla „designová“, ale když svítí, vypadá to, jako by doma hořel oheň.
A víš co? Je mi v tom dobře.
O pár týdnů později jsem na něj narazila na Instagramu
Sdílel ten můj návrh – nebo spíš jeho verzi – s popiskem:
„Další krásná realizace. Jednoduchost, čistota, nadčasovost.“
A v komentářích to jelo:
„To je tak klidné!“
„Taková hygge atmosféra!“
„Kde je ten stoleček z MDF, taky chci!“
Já jen přejela fotku, položila telefon a podívala se na svůj obývák.
Křivá lampa, zrcadlo z bazaru, obraz, který mi malovala kamarádka.
Bylo to křivé, osobité, moje.
Závěr?
Když ti někdo řekne, že tvůj vkus je katastrofální, zeptej se: Pro koho?
Protože možná jen nedokáže vidět dál než k bílému regálu s vonnou svíčkou.
A design, který není o tobě, ale o jeho portfoliu, může být krásný – ale nikdy nebude tvůj domov.
