Článek
Těhotná ve dvaceti čtyřech, bez podpory, s výplatou, která stačila sotva na nájem.
Jeho otec zmizel rychleji, než mi vybledl první těhotenský test. Slíbil, že se ozve. Neozval se nikdy.
A tak jsem dělala všechno sama.
Naučila jsem se měnit pleny, vařit s dítětem na boku, usínat vestoje, chodit do práce i školy, když se jiní ptali, „A to ti s ním někdo hlídá?“
Ne.
Nikdo.
Jen já.
Někdy jsem brečela do polštáře.
Někdy jsem si přála mít aspoň na chvíli „normální“ život.
Ale zároveň jsem nikdy nelitovala.
Ten malý člověk – mé dítě – bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat.
Dávala jsem mu všechno.
Víc, než jsem sama měla.
Nevyčítala jsem, že jsem si nemohla koupit nové boty, když jemu rostla nožka co tři měsíce.
Nevadilo mi, že jsem nešla pět let na dovolenou. Že jsem neměla partnera.
Stačil mi ten úsměv. To „maminko“, které se stávalo jistotou.
Často jsem slýchala větu: „Děti jsou nevděčné.“
A někdy jsem se bála, že je to pravda.
Že až vyroste, nebude si pamatovat, kolik nocí jsem nespala.
Kolik jsem odřekla. Kolik jsem toho nesla bez stížnosti.
Ale pak přišel den, který mi obrátil život naruby.
Byl to úplně obyčejný večer.
Můj syn už dávno nebyl dítě. Pracoval, žil sám. Volával mi často, ale tohle bylo jiné. Pozval mě na večeři.
„Jen tak,“ řekl.
Seděli jsme naproti sobě a já měla pocit, že dospělý muž přede mnou je úplně někdo jiný než ten malý chlapec, kterého jsem kdysi učila zavazovat tkaničky.
A pak řekl:
„Víš, mami… já si pamatuju. Skoro všechno.“
Zvedla jsem oči. Nechápala jsem.
„Jak jsi nosila dvě práce. Jak ses nikdy nezlobila. Jak jsi mi dávala vždycky první porci.
Jak jsi mi řekla, že život je někdy těžký, ale že vždycky stojí za to.
A víš co? Díky tobě jsem dnes takovej, jakej jsem.
Silnej. A hlavně… vděčnej.“
Zůstala jsem beze slov.
V očích mě pálily slzy.
A pak mi položil před sebe obálku.
„Tohle je jen začátek. Je na víkend pro dva. Chci tě vzít na místo, kde se o tebe bude někdo starat.
A kde budeš vědět, že láska, kterou jsi dala, se vrací.“
Nebyly to drahé dárky, co mě dojalo.
Bylo to to vědomí, že celá ta láska, kterou jsem mu roky dávala – i když jsem si někdy říkala, jestli to stačí – nezmizela. Nezůstala bez odpovědi.
Láska není obchod. Ale když je opravdová, nikdy nezůstane jednostranná.
Dnes, když mi volá a ptá se, jak se mám… když přijede a přinese oblíbený koláč „jen proto, že jsem si vzpomněl“…
když mě obejme tak pevně, jako bych to byla já, kdo potřebuje oporu…
vím, že jsem to zvládla.
Sama. Ale nikdy sama v srdci.
